Haghia Spohia – prohlídka

GPS 41.0085086N, 28.9800100E

Pokusit se popsat všechny zajímavosti Haighe Sophie, jedné z nejznámějších památek Istanbulu, by vydalo za tlustou knihu. Rozhodli jsme se proto pro jiný postup – textovou prohlídku od pokladny po východ z areálu, kde představíme z našeho pohledu nejzajímavější a nejdůležitější místa. Těm, která jsme vynechali, se omlouváme. Není to nic osobního.

U vchodu jsme si koupili lístky a vyrážíme na prohlídku. Cestou ke vchodu do vlastního svatostánku jdeme kolem jednoho ze dvou minaretů, které postavil Mimar Sinan, největší stavitel mešit v historii. Před vchodem si ještě můžeme prohlédnut fragmenty z chrámu, který zde stál do roku 532. Jeho zničení při povstání Niká umožnilo stavbu současné jedinečné památky.

Za vstupními vraty nás čeká takzvaný vnější narthex, tedy jakási předsíň kostela. Jedněmi z pěti dveří pak přejdeme do vlastního narthexu. Jeho strop je zdoben nádhernými zlacenými mozaikami, stěny pokrývají nádherné mramorové desky. Kámen na ně byl svážen z mnoha míst Byzantské říše. Před upevněním na zeď byly nejdříve rozříznuty a pak obě poloviny umístěny vedle sebe, vytváří tak dojem jako bychom otevřeli knihu. Architektovi se tím podařilo docílit velice zajímavé symetrie.

Pojďme ale dále, čeká nás totiž nejsilnější zážitek z prohlídky. Tím je bezesporu vstup do hlavních prostor chrámu, které nás okamžitě ohromí svými obrovskými rozměry. Protože logicky vaše oči vyletí nahoru, budeme popisovat vnitřní část od toho nejdůležitějšího – od kopule.

Původní rozměry mírně elipsovité kopule o průměru 32 metrů dosahuje výšky téměř 56 metrů, tedy asi o tři metry nižší, než je Petřínská rozhledna. Jen pro představu – pod vlastní kopuli by se vešly tři tenisové kurty. Do celé obrovské původní stavby o rozměrech 80 x 71 metrů bychom zase dokázali dát celé fotbalové hřiště (trochu kratší ale o to širší). Bavíme se přitom stále o budově, staré přes půl druhého tisíciletí, starší než jakákoliv stavba v České republice.

Zlacenou kopuli s řadou oken nesou tak zvané pendentivy. Toto geniální statické řešení je vlastně trojúhelník, roznášející její váhu na nosné zdi. Najdeme na nich serafíny, zjednodušeně můžeme se dá říci, že vlastně starozákonní anděly. Zajímavé je, že pouze jeden z nich má tvář. Andělé symbolicky nesou strop svatostánku.

Na úrovni horní galerie, jakéhosi prvního patra, si nemůžeme nevšimnout osmi obrovských kaligrafických kruhů. Mají v průměru 7,5 m a je na nich napsáno osm důležitých jmen Islámu. Jejich autorem je Kazasker Mustafa İzzet Efendi, jeden z největších kaligrafů své doby. Byly vytvořeny a do chrámu nainstalovány v průběhu rekonstrukce vedené bratry Fossatiovými v letech 1847–1849.

Pomalu se dostáváme k přízemí. Přímo proti sobě máme muslimské doplňky, měnící křesťanský chrám v mešitu. Jedná se o mihráb a minbar. Ty jsou však na úplně opačném konci, musíme k nim teprve postupně dojít. Byla by totiž škoda minout další místní skvosty.

Půjdeme-li po pravé straně, schovává se nám za sloupem unikátní mramorová váza. Druhou bychom nalezli na stejném místě na levé straně. Jedná se o vzácné památky vyrobené z jediného kusu mramoru v antických dobách v Pergamonu. Převézt je sem nechal koncem 16. století sultán Murad III.

Velice důležité místo najdeme pod hlavní kopulí chrámu. Je to takzvaný omphalion neboli pupek světa. Tento termín známe i z mnoha antických měst, nejznámější z nich je v delfské věštírně. Jak už název napovídá, bývá tento bod považován za nejdůležitější místo známého světa. V Haghii Sophii zde byli korunování byzantští císaři. Na zemi je veliký kruh představující Ježíše Krista. Je obklopen dvanácti menšími kruhy, které už svým počtem jasně říkají, že se jedná o apoštoly. Vše je pak orámováno čtvercem ze zeleného mramoru. Při korunovaci stál nový císař uprostřed hlavního kruhu, hodnostáři pak kolem něj.

Pomalu jsme se dostali na druhý konec svatostánku. Tady jsou dva nejdůležitější prvky, které z původního pravoslavného chrámu udělaly mešitu. Jedná se o výklenek mihráb, který ukazuje směr muslimských modliteb – k Mekce. A minbar neboli vyvýšená kazatelna, používaná především při hlavních, pátečních, bohoslužbách.

Mihráb nás zaujme především svojí zlacenou výzdobou a zajímavými kaligrafiemi v zelených polích. Zelená proto, že jde o muslimskou posvátnou barvu. Měli bychom si ale všimnout i dvou obrovských svícnů z obou stran svatého místa. Ty jsou totiž válečnou kořistí Sulejmána I. Nádherného z dobytých Uher, dnešního Maďarska.

Po pravé straně stojící minbar nechal postavit sultán Murad III. v 16. století a jde o skvělou ukázku mistrovské práce s kamenem tohoto období. Po levé straně od mihrábu stojí vyvýšená sultánova lóže, která je především ve spodní části nádherně zdobená. Sultán je sice nad hlavami věřících, ale stále je pouze asi v polovině výšky horní galerie. Na té najdeme další skvosty, pojďme se na ně podívat.

Naše cesta vede kolem tak zvaného plačícího sloupu nebo také sloupu přání. Sloup má v sobě díru, která na dotyk působí vlhce. Váží se k němu dvě pověsti. Podle první je ona vlhkost léčivá, protože jsou to slzy Panny Marie. Stačí si omočit prsty, jimi potom hladit bolavé místo, a to se vyléčí. Druhá pověst říká, že pokud se vám s palcem v díře povede otočit celou ruku kolem dokola, splní se vám přání, na které v tu chvíli myslíte.

Přístup na galerie je po rampě (nejsou to schody, ale opravdu plynule stoupající rampa) na levé straně narthexu. I když musíme vystoupat docela vysoko, odměna v podobě mnoha nádherných památek nás nemine. Především jsou zde naprosto unikátní mozaiky, ale třeba i lóže císařoven, odkud sledovaly korunovace svých manželů.

První zajímavostí galerie jsou nádherné mramorové dveře. Dříve za nimi byly prostory přístupné pouze patriarchům a jejich nejbližším spolupracovníkům. Říká se, že z jedné jejich strany je peklo, z druhé ráj. Naprosto unikátní jsou vyřezávané hlavice sloupů u lóže císařoven. Jedná se o neuvěřitelnou filigránskou práci. Máte pocit, že celá váha stropu nad vámi leží pouze na krajkách.

Spíše zajímavostí, než unikátním počinem, jsou další dvě místa na galerii. Najdeme zde náhrobní kámen benátského dobyvatele Konstantinopole ze 4. křížové výpravy Enrika Dandola. Ten byl vytvořen v krátkém období, kdy byl chrám přesvěcen na katolický. Druhý zajímavý nápis jsou runy, vyškrábané vikingskými žoldnéři v císařských službách.

Na úplný závěr povídání o interiéru jsme si nechali mozaiky. Ty jsou totiž opravdu unikátní. První, které si všimneme při vstupu do chrámu, je Panna Maria v kopuli apsidy. Vytvořená byla roku 867 a je první mozaikou po období obrazoborectví, které ničilo všechna zobrazení v náboženství.

Připomínkou dvou velkých císařů je mozaika Sunu. Panně Marii, sedící s Ježíškem na klíně uprostřed přináší z levé strany císař Justinián model Haghie Sophie, kterou nechal postavit. Ze strany pravé pak císař Konstantin I. model Konstantinopole, města, které založil. Tuto mozaiku objevili při rekonstrukci chrámu bratři Fossatiové roku 1849.

Další mozaiky budeme uvádět podle stáří. Z 9. století pochází mozaika nad Císařskou bránou. Znázorňuje Krista, sedícího mezi Pannou Marií a archandělem Gabrielem. U jeho nohou klečí císař Leon VI., omlouvající se za svůj čtvrtý sňatek, který proti pravidlům uzavřel, aby byl schopen zplodit syna.

Z původně čtyř patriarchálních mozaiek z 9. a 10. století se zachovaly pouze tři. Najdeme je v severní části budovy a znázorňují konstantinopolské patriarchy.

Z jedenáctého století pochází mozaika, které dnes říkáme Zoe. Jmenuje se po císařovně Zoe, která se třikrát provdala, jen aby stále zůstala císařovnou. Říká se, že obličejové části mozaiky byly vždy po nové svatbě předělány, aby zachycovaly podobu nového císaře a aby ona vypadala stále mladší.

O století později vznikla mozaika Komenos, pojmenovaná podle císaře Jana II. Kommena. Je na ní zobrazen se svojí manželkou Irene. Ta byla z Uher, takže je vyobrazená se zrzavými vlasy spletenými do silných copů. Mezi císařským párem je samozřejmě Panna Maria s Ježíškem.

Poslední mozaikou, kterou zde zmíníme, je Deisis neboli Prosba z roku 1262. Uprostřed je Ježíš, vlevo od něj Panna Maria a vpravo Jan Křtitel. Ti prosí Ježíše o odpuštění lidstvu. Tato mozaika je výjimečná i zobrazením obličeje Ježíše Krista. Nejste-li v její bezprostřední blízkosti, máte pocit, že se na vás stále dívá.

Po východu z chrámu turisty zaujme kašna, stojící po pravé straně. Tu současnou nechal postavit sultán Mahmud I. roku 1739. Stojí však na místě původní, byzantské. Dnešní má osmiúhelníkový půdorys, v jehož vrcholech jsou mramorové sloupy, nesoucí střechu. Pod tou je šestnáct zdrojů vody (dnes kohoutků), kterou používají věřící k očistě před vstupem do mešity.

Než odejdeme, měli bychom se ještě podívat na tři sultánské hroby po levé straně. Jedná se o tři samostatné budovy s ostatky Murada III., Selima II. a Mehmeda III. Celý areál pak opouštíme u kdysi velice důležité budovy – muvakkithanu. Tady sídlili astronomové, kteří určovali přesné časy všech muslimských náboženských úkonů. Ty se totiž neřídí hodinami, ale sluncem a měsícem.

Pokud navštívíme Istanbul, určitě by byla velká chyba prohlídku Haghie Sophie vynechat. Tato jedinečná památka má hodně co říct nejen po stránce architektonické, ale i svojí bohatou historií a unikátními artefakty.

Pro majitele 3D tiskáren nabízíme možnost stažení si 3D modelu této památky na této stránce:

https://3dwarehouse.sketchup.com/model/1fde9fca4afb476c7ee3fc96c8633be7/Ayasofya-Hagia-Sophia