Prvním tureckým hudebním nástrojem, který se objevil na seznamu nehmotného dědictví UNESCO, je mey. Jako mnoho tradičních lokálních věcí, i v tomto případě není Turecko jediným účastníkem tohoto zápisu. Spolu s ním přihlásil tento nástroj i Ázerbajdžán. Tam jej však znají jako balaban.
Mey je jednoduchý dřevěný nástroj. V turkických zemích je velice populární při nejrůznějších oslavách. Není však příliš zvučný, proto se jedná spíše o domácí nebo komorní příležitosti. Často bývá doprovázený drnkacími nástroji či menšími bubínky.
Nástroj sám se skládá ze tří hlavních částí: vlastní dělo nástroje, strojek, který vytváří tón a sponka na strojku. Mey se rozeznívá podobně jako pampeliška v dobách našeho dětství nebo hoboj či fagot na standardních nástrojích. Jedná se o dva pevně spojené rákosové plátky, které ale mají mezi sebou otvor pro proudění vzduchu. Tento strojek vloží muzikant do úst a při správném držení mezi rty i foukání se vše rozezní.
Vlastní tělo nástroje jedna zvuk zesílí, především ale umožní hrát melodie. Podobně jako zobcová flétna totiž má v sobě otvory, které určují jednotlivé tóny. Stejně jako většina dechových nástrojů, i mey se vyrábí v různých délkách kvůli většímu rozsahu tónů. Nejkratší, my bychom asi řekli sopránové provedení, se jmenuje cura. Prostřední, řekněme altové, orta a nejdelší, tenorové, ana. Vědomě ani u nejdelšího nástroje nepoužívám označení basový, protože basové tóny jsou na mey nedosažitelné.
Velice zajímavá je třetí součást nástroje a to je sponka strojku. Ta totiž slouží k dolaďování. Zatímco u běžných dechových nástrojů dolaďujeme nepatrným prodloužením nebo zkrácením celého nástroje (povytažení nebo zastrčení strojku/hubičky/nátrubku), u meye se o to postará sponka na strojku. Jejím posunutím jsme schopni drobně korigovat výšku tónu.
Public domain, via Wikimedia Commons
Vlastní tělo nástroje má celkem osm dírek. Sedm na horní straně a jednu na straně spodní. Tedy stejně jako zobcová flétna. Má i podobný, i když menší rozsah, pouhých jedenáct tónů.
I když se setkáme s nástroji z nejrůznějších typů dřeva, nejběžnější až téměř standardní je dřevo meruňkové. Strojky jsou bez výjimky rákosové. Dodnes se mey vyrábí pouze manuálně, neexistují velké továrny na jejich výrobu. Často se tajemství či lépe tradice nejlepších postupů předávají z otců na syny a vnuky.
Není pravděpodobné, že by v Turecku přestali hrát na mey. Ochrana UNESCO má v těchto případech preventivní a ochranný charakter, starající se především o zachování původních postupů, materiálů a tradic s tím spojených.