GPS 38.3403111N, 43.0369647E
Je-li jezero Van jedním z nejvzácnějších klenotů turecké přírody, arménský kostel sv. Kříže na ostrově Akdamar je jeho nejkrásnější perlou. Jeho historie sahá až do 10. století, kdy byl součástí rozsáhlého kláštera a mohla skončit v polovině století dvacátého. Jen díky úsilí tureckého spisovatele Yaşala Kemala jej dnes můžeme opět obdivovat.
Kostel sv. Kříže je jedna z nejkrásnějších a nejzachovalejších arménských křesťanských památek v Turecku. Dnes osamělá budova byla součástí velkého kláštera, budovaného v letech 915-921 architektem biskupem Manuelem. Od samého vzniku se jednalo jedno z nejvýznamnějších náboženských center oblasti.
Jako stavební kámen byl použit růžový opukový vápenec, který dává celé budově její typickou barvu. Na křížovém půdorysu byl vybudován malý kostelíček, dlouhý přibližně 30 m a necelých 20 m široký. Jeho nejzajímavější částí je východní portál, na kterém jsou nádherné basreliéfy biblických motivů. Najdeme tu Adama a Evu vedle Abraháma či Jonáše s velrybou nedaleko Davida a Goliáše. Samozřejmě nechybí ani Ježíš a četné další náměty ze Starého i Nového zákona.
Bohužel se svatostánek stal oblíbeným terčem vandalů. Především po roce 1915, po zahájení genocidy Arménů, ničili vše, co šlo. Proto i nádherná fresková vnitřní výzdoba kostela byla značně poškozená. Dodnes si však dovedeme představit její nádheru alespoň z toho, co odolalo jejich destrukci. Osud některých součástí kostela je překvapivý. Například původní zvon je dnes v Moskvě, potkal ho tedy podobný osud, jako vrata İshak Paşa Sarayı.
Od roku 1915 do poloviny dvacátého století památka pustla. Roku 1951 jí však objevil mladý kurdský romanopisec Yaşal Kemal a začal pomalu pracovat na její záchraně. Jeho úsilí bylo korunováno mezi lety 2005 a 2006, kdy byl kostel oficiálně za podpory státu zrestaurován a v březnu 2007 slavnostně otevřen. Byly kolem toho zpočátku značné kontroverze, protože památka byla sekularizovaná a měla sloužit jen jako muzeum. Nakonec se ale podařilo umístit zpět na vrchol kopule kříž a v kostele sice výjimečně, ale přece jen probíhají bohoslužby.
Výhodou i nevýhodou Akdamaru je jeho poloha. Jezero Van stále ještě nepatří k turistickým highlightům Turecka. Znamená to, že je zde velice klidno, můžeme si vychutnat tureckou pohostinnost i přírodu v plné míře. Jedná se ale o ostrov, takže se tam nedostaneme jinak než lodí. Její jízdní řád má bohužel jediné pravidlo: vyplujeme, až bude loď dost plná. Takže to chce přijít včas a čekat. Třeba i hodiny. Ona možná nakonec popluje. Samozřejmě existuje i druhá varianta, ale výrazně dražší: soukromá loď. Ta má navíc jednu výhodu. Nikdo vás nehoní zpátky “na pevninu”, můžete si užít ostrova třeba i úplně sami. Ideálním obdobím pro výlet na Akdamar je jaro. Zdejší mandlové háje jsou v plném květu, hory okolo jezera Van mají ještě pocukrované vrcholky, vzduch je voňavý odcházející zimou.
Na závěr bychom neměli zapomenout na pověst o vzniku jména Akdamar. Na ostrově prý žila princezna Tamara, jejíž milý bydlel na pevnině. Pravidelně za ní plul, aby jí mohl vidět. Jednou však na ostrov nedorazil. O tom proč se mu to nepodařilo jsou dvě verze. Podle první za to může bouřka, která jeho loďku převrhla a on se utopil. Podle druhé za to mohou mniši z ostrova, kteří ho po připlutí na ostrov zahubili. Obě varianty se však shodují, že jeho poslední slova byla Ach Tamaro, ze kterého vzniklo Akdamar. Musíme však dodat, že Akdamar znamená ve staré Turečtině Bílá žíla.