GPS 39.9366786N, 32.8652167E
Druhou z pěti měšit, zapsaných na seznam památek UNESCO jako „Dřevěné sloupové mešity středověké Anatolie“ je ankarská mešita Ahi Şerefeddin. Známá je také jako Aslanhane neboli Lví dům. Má totiž ve spodní části zdi zazděnou antickou sošku lva.
Mešita Aslanhane (budeme používat tento zjednodušený název) je unikátní především naprosto výjimečným propojením antické, byzantské a seldžucké architektury. Při jejím budování totiž byly používány i materiály a prvky starých budov. Nové stavby po celé zemi využívaly často zbytky antických paláců a chrámů. Ale například použití korintských a dórských mramorových hlavic sloupů na sloupy dřevěné je opravdu unikátní.
Historie mešity nejspíše sahá až do počátků 13. století, i když se dnes oficiálně uvádí její vznik do let 1289 – 1290. V té době ale pravděpodobně dostává pouze dnešní podobu. Dnes bychom tento skvost na ankarské ulici velice snadno přehlédli. Obdélníková nenápadná budova v podhradí ankarského hradu, jen o málo větší než polovina házenkářské hřiště, s obyčejnou pyramidovou střechou, vůbec nevypadá jako mešita. Jediné, co nás upozorní na její náboženské určení, je minaret před severní bránou.
Do mešity můžeme vstoupit jednou ze tří bran – severní, východní nebo západní. Vybereme si tu nejzdobnější, severní. Minaret, který budeme míjet po levé straně, má až do výšky hlavní budovy čtvercový půdorys a je vybudován ze zbytků antických staveb v okolí. Teprve na úrovni střechy se mění jak jeho tvar, tak i stavební materiál. Kamenný čtverec se mění na cihlový osmiúhelník a výše na kruh. Muezzinův balkón je opět osmiúhelníkový. Celý minaret je zdobený tyrkysově glazovanými cihlami.
Pojďme ale vstoupit dovnitř. Kvůli tomu jsme tady a určitě to stojí za to. Teprve teď totiž vidíme to, co jí činí tak jedinečnou. Na první pohled nás zaujme 24 sloupů z ořechového dřeva, stojících na mramorových antických paticích a ukončených opět antickými mramorovými, tentokráte hlavicemi. Stojí ve čtyřech řadách po šesti. Tyto sloupy rozdělují mešitu na pět částí, přičemž prostřední oddíl má strop o něco vyšší než krajní.
Při budování mirhábu byla vůbec poprvé použitá kombinace sádrových seldžuckých vlisů a barevných kachlíků. Tyrkysová, fialová a černá jsou pro toto období typické, proto je najdeme i na výzdobě tohoto nejdůležitějšího místa svatostánku. Standardní kaligrafický pás, který jej odděluje od vlastní zdi, je ještě rozšířený o ornamentální okraj. Celý mirháb je krásně nasvětlený, aby vynikla celá jeho krása.
Minbar neboli kazatelna je mistrovskou ukázkou seldžucké práce se dřevem. Technika kündekari je zde prezentována ve své vrcholné formě. Rostlinné i geometrické vzory jsou vypracovány s mimořádnou pečlivostí. Použité ořechové dřevo má nádhernou barvu, která ještě umocní celkový dojem z kazatelny.
Mešita nás z venku příliš nezaujme. Ale její vnitřek je opravdu unikátní. Ocení jej především milovníci tradic a originálních stavů. Určitě vyplatí čas a energie, vydané na její hledání. Ostatně, z ankarského hradu je to kousek ...