Jako dvanáctá turecká položka byla na seznam Nehmotného dědictví UNESCO zapsána Tradiční řemeslná výroba keramiky Çini. Její tradice sahá až do 12. století a do Malé Asie přinesli ji Seldžukové.
Çini keramika se už ve svém názvu odkazuje ke svým pravým kořenům – do Číny. Doslovný překlad slova çini sice znamená dlaždice, původně to však znamenalo „čínský“ nebo „čínský výrobek“. Od svých prapůvodních vzorů se dnes ale výrazně liší, vybudovala si vlastní technologie, vzory, barvy. Stala se nedílnou součástí každodenního tureckého života.
Výroba tradiční turecké keramiky çini probíhá postupně v několika fázích. Některé jsou podobné jako u většiny podobných výrobků na celém světě, některé jsou naprosto unikátní a právě ty činí tuto technologii natolik výjimečnou, že se dostala až na Seznam nehmotného dědictví UNESCO.
Začátek výroby jakékoliv keramiky je samozřejmě příprava keramické hlíny. Její základ je především kaolín, křemenný písek a křída. Z ní pak ruce šikovného řemeslníka, někdy spíše umělce, vytvarují příslušné tvary. Kromě dlaždic jsou dnes asi nejběžnější vázy či talíře a mísy. Po důkladném proschnutí se natřou první glazurou, která jim dá charakteristický bílý podklad. Pak se celý den vypalují v peci, vyhřáté na přibližně 900o C. Následující proces chladnutí musí být pozvolný, aby střep (jak se říká vypálené keramice) nepraskl.
Až do této fáze vše probíhalo vlastně naprosto běžným způsobem. Teprve teď začínají ta pravá kouzla. Střep se vyhladí tak, aby bylo možné na něj začít malovat. Pak se pomocí papíru a dřevěného uhlí na podklad přenesou požadované vzory. Papír se na příslušných místech proděraví, čímž dřevěné uhlí naznačí na čistě bílém podkladu kontury výsledné malby.
Tyto hrubé obrysy se nejdříve překreslí černou barvou. Následuje vlastní malba barvami. Na první pohled může připomínat naše omalovánky, protože většinou pouze vyplňuje černě ohraničená políčka. Důležité je ale slovíčko většinou. Někdy kontury pouze naznačují a malíř může vzor doplnit podle svého vkusu.
Následuje závěrečné glazování a vypalování, tentokráte při teplotách okolo 1 000o C, které dá keramice patřičný lesk a barvy. Některé odstíny totiž získávají svojí typickou barevnost až při těchto teplotách. U obou vypalováních musíme samozřejmě dbát na to, aby se jednotlivé předměty nedotýkaly. Mohly by se spéci a tím by se samozřejmě zničily.
V çini dílně funguje přísná hierarchie a dělba práce. Jsou tam mistři, kteří předávají své znalosti učedníkům. Každou práci má navíc na starosti specialista. Najdeme zde proto çarikçi, které bychom asi nejspíše mohli nazvat hrnčířemi. Oni totiž vytvářejí výsledné tvary. Usušené zboží dostanou k prvnímu přepálení fırıncı, který má na starosti vypálení střepu. Zımparacı a rötuşçu vyhlazují střep po prvním pálení, aby jej mohl dostat tahrirci, který se postará o vlastní ozdobu keramiky. Celý proces ukončuje opět fırıncı závěrečným vypálením.
Hlavními motivy çini keramiky jsou nejrůznější ornamenty či přírodní motivy. Velice oblíbená je především turecká národní květina – tulipán. Jeho jednoduché tvary jej pro podobné účely přímo předurčují. Barevně převládají, samozřejmě kromě podkladové bílé, hlavně modrá, zelená a červená.
Za bašty tohoto řemesla jsou považovány především Iznik, Kuthaya, Aksaray, Edirne a Bursa. Především čtyři posledně jmenovaná města mají největší zásluhu o zápis na seznam UNESCO. Dnes se můžeme ale s dílnami çini potkat v celém Turecku, Istanbulem počínaje.
Keramika je každodenní součástí tureckého života. Najdeme ji v mešitách, v hamamech – lázních, na medresách. Třeba i fastfoodové restaurace mají z těchto – dnes už i průmyslově vyráběných – dlaždic stěny. V bazaarech si keramiku můžete koupit jako suvenýr … . I proto jsme považovali za důležité vás s její historií a výrobou seznámit.