GPS 39.3713625N, 38.1219283E
Druhá položka na seznamu památek UNESCO v Turecku překvapivě není ani Pamukkale ani třeba Trója, ale malé, neznámé městečko Divriği a jeho velká mešita a nemocnice. Co je na ní tak unikátního, že dokázala takové perly předběhnout? Zkusme si to ukázat.
Městečko Divriği nebylo vždy tak bezvýznamným, jako je dnes. Bylo na západní hranici kulturní oblasti Zakavkazska a Persie. Díky své poloze a moudrým vládcům se stalo kulturním centrem oblasti. Bohužel, na přelomu 12. a 13. století začínají Seldžukové budovat svoji mohutnou říši a Divriği se stává její součástí. Založení mešity roku 1228 Ahmetem Šáhem a přilehlé nemocnice jeho ženou Turan Melek o patnáct let později byl jeden z posledních významných počinů nezávislých vládců.
Mešita i nemocnice vynikají především překrásnou kamenickou výzdobou. Vzhledem k období, kdy byla budována, je nádhernou kombinací ranně seldžuckých a křesťanských, v tomto případě arménských, vlivů. Podle charakteru výzdoby jednotlivých částí se předpokládá, že na stavbě působilo více kamenických hutí. Právě tato fakta, ruku v ruce s její zachovalostí, jsou hlavním důvodem, proč se celý komplex stal jednou z prvních tureckých památek, zapsaných na seznam UNESCO.
Mešita s nemocnicí tvoří jeden areál o rozměrech přibližně 32 x 64 m. Nemocnice se nachází za tzv. kibla zdí mešity. Muslimové by se měli modlit směrem ke Kaabě, svatému místu muslimů. Stejně, jako lodě křesťanských kostelů mají směřovat k východu, kibla zeď je orientovaná na Kaabu. Protože je Kaaba od Divriği na jih, je logické, že nemocnice leží v jižní části areálu a mešita v severní.
Do mešity vedou tři vchody. Hlavní je od severu nádhernou bránou, jejíž výzdoba patří k tomu nejlepšímu, co tady můžeme najít. Je na první pohled dominantní, vystupuje dokonce nad okolní zdi. Východní portál sloužil pravděpodobně vládcům a jejich družině, umožňoval totiž přístup do jihovýchodní části budovy, která byla určena právě pro nejvyšší šlechtu. Západní vstup není původní. Vznikl nejspíše po zřícení západního průčelí mešity. Na rozdíl od severní brány je západní méně zdobená, její dominantou jsou pravé úhly.
Vlastní mešita je pětilodní. Hlavní loď přímo spojuje severní vchod s mihrábem (výklenkem, ukazujícím směr motlitby). Po jejích obou stranách jsou postupně čtyřmi řadami mohutných sloupů odděleny vedlejší lodě. Zapomenout bychom neměli na klenbu nad mihrabem, která je tvořena dvanácti žebry. Ze střechy však vyrůstá osmiboký jehlan. Vedle mirhabu stojí jediný dřevěný objekt mešity - minbar neboli kazatelna. Světlo v mešitě zajišťuje zvýšená klenba nad jejím středem. Ta vychází z prostředních čtyř z celkem šestnácti sloupů, které drží strop. Ve vrcholu je umístěno osm oken. Původně tam byl dokonce i zásobník na sníh, který zde občas padá.
Z mešity můžeme projít menšími dveřmi v jižní stěně do hrobky a nemocnice. Ta sloužila svému původnímu účelu přibližně 200 let. Kolem roku 1530 byla přeměněna na medresu neboli školu. Dnes si sice pod tímto slovem představujeme spíše školu jako takovou, tehdy se ale jednalo o školu náboženskou.
V současné době je celý areál pod ochrannou střechou. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, jestli se jedná o dočasné opatření, vybudované kvůli ochraně při obnově památky nebo je-li to plánováno jako ochrana trvalá. Určitě by nás to ale nemělo odvrátit od návštěvy tohoto skvostu architektury a stavitelství.