GPS 37.9124778N, 40.2362122E (Velká mešita - Ulu camii)
Diyarbakır, jehož hradby jsou jednou z posledních vyhlášených tureckých památek UNESCO, si říká o vlastní kapitolu už jen tímto faktem. Město samo ale nabízí mnohem více, než jen hradby a zahrady mezi ním a Tigridem. Jsme v oblasti kolébky lidstva - Mezopotámie, tudy nešla historie po špičkách, tady řádně dupala. A nechávala dobře viditelné stopy.
Diyarbakır se nachází v Jihovýchodní Anatolii, nedaleko hranice se Sýrií a v samotném srdci kurdského území. Dokonce podle mírové smlouvy ze Sévres měl být hlavním městem budoucího Kurdistánu. Takže je jasné, že je dnes přístupný spíše odvážnějším turistům, kteří jsou pro silný zážitek obětovat trochu pohodlí. Pro tyto turisty je Diyarbakır ideálním cílem.
Teoreticky jsou největším lákadlem města jeho hradby. Jsou 5,8 km dlouhé (oficiální zdroj UNESCO - jiné zdroje uvádějí jejich délku mezi 5,5 až 6 km). Jejich výstavba začala už ve 3. století před naším letopočtem, nejdůležitější část ale byla vybudována na příkaz římského císaře Konstantina II. roku 349. Jako stavební materiál byl použit čedič. Tento vysoce odolný kámen dokázal, že jsou hradby dodnes ve vynikajícím technickém stavu. A vděčí mu tím i za zápis do seznamu památek UNESCO.
Výška hradeb se pohybuje mezi 10 a 12 m, široké jsou 3 až 5m. Po jejich délce jsou rozmístěny 82 věže, na každou světovou stranu vede jedna brána. Věže mají obvykle čtyři patra, síla zdi u paty věže je okolo čtyř metrů. Jejich mohutnost samozřejmě s vyššími patry klesá. Pro hradby je charakteristická černá barva čediče, ze kterého byly vybudovány.
Památkou UNESCO byl Diyarbakır vyhlášen v roce 2015, ale už v tom samém roce začalo docházet k těžkému poškozování památek či přímo demolici staveb. Tyto nenávratné škody byly způsobeny těžkými boji mezi tureckými bezpečnostními složkami, Kurdy a tzv. Islámským státem v oblasti. Kontrolní archeologická komise v roce 2018 konstatovala zničení 72% starého města. Od té doby se snad vláda zase začala starat, aby město o statut UNESCO nepřišlo, takže se doufejme blýská na lepší časy.
Kromě městských hradeb byly na seznam UNESCO doplněny i zahrady Hevles. Pod tímto pojmem si však nesmíme představovat něco jako visuté zahrady Semiramidiny. Ve skutečnosti se jedná o velice úrodnou oblast mezi městem a řekou Tigris. Tradičně sloužila jako zásobárna čerstvého ovoce a zeleniny pro město i okolí. A funguje tak dodnes. Na větších či menších políčkách najdete špenát, rajčata, okurky, salát, lilek. Stejně tak i všechno možné ovoce. Prostě vše, co vynikající turecká kuchyně potřebuje.
Také se tady v hojné míře pěstuje symbol města - meloun. Máme na mysli klasický, červený meloun - turecky karpuz. Je ve znaku města, pořádají se zde melounové slavnosti (Karpuz festivalı), soutěží se o největší vypěstovaný meloun … . Zdejší melouny jsou tak velké, že se do něj vejde malé dítě a jedna ze soutěží slavností spočívá v přeseknutí melounu jedinou ranou.
Už na začátku jsme ale psali, že nejen UNESCem živo je město. Najdeme zde památky na různé kultury a národy, které tu žily. Jejich prolínání vytváří jedinečný charakter města. Má mnoho různých podob, jedna z nich vás přivede třeba do Toskánska. Střídání černých a bílých kamenů na budovách, jak je známe třeba z Florencie, tady najdeme například na mešitě či bývalém hanu.
Abychom nabídli alespoň nějaké konkrétní památky, zvolíme mešitu, kostel a most.
Logickou volbou mezi mešitami je Velká mešita (Ulu camii). Volba je o to snazší, že bývá považována za páté nejsvětější místo islámu. Vybudována byla mezi lety 1091-1092 Melik-šáhem I. Vejde se sem na 5 000 věřících. S trochou nadsázky bychom jí mohli označit za ekumenickou - slouží čtyřem islámským tradicím. Stejně, jako jí za vzor sloužila mešita v Damašku, sloužila ona jako vzor mnohým stavbám ve městě.
Z kostelů jsme vybrali kostel sv. Jiří (Saint George Kilisesi). Jedná se o jediný kostel mimo hradby města, zato s nádhernou vyhlídkou na řeku Tygris. Stojí nejspíše na místě bývalého římského obětiště a vybudován byl pravděpodobně ve 3. století. Kostel už nemá střechu, ta se zřítila. Zdivo je však nově zrestaurováno a celý objekt je zpřístupněn. Můžeme si proto sednout uprostřed kostela a místo kostelní klenby pozorovat klenbu nebeskou.
Opustíme-li město, určitě stojí za návštěvu Most deseti očí (On Gözlü Köprü). Leží asi 3 km od města a deseti mostními oblouky překonává řeku Tygris. Je dlouhý 18 m a široký 8 m. Předpokládá se, že první most na tomto místě pochází ze 6. století, byl ale často bořen dobyvateli města. Jeho současná podoba je z let 1065-1067.
Máme-li podat o městě co nejúplnější informace, nesmíme vynechat ty smutné. Před 1. světovou válkou v Diyarbakıru žily početné menšiny křesťanů, především Arménů a Asyřanů. Během arménsko-asyrské genocidy za 1. světové války tu probíhaly etnické čistky a byly odsud pořádány pochody smrti do syrské pouště. Jako srdce touženého Kurdistánu je častým místem bojů mezi Kurdy a Turky. Jak už jsme zmínili výše, trpí tím nejen místní lidé, ale i památky.
Současné jméno také nemá s tradičními názvy kromě zvukové podoby nic společného. Vymyslel jej Atatürk a znamená Země mědi místo původního významu Země (kmene) Bakr.
Doufejme tedy, že lidé dostanou rozum a nezničí za pár let to, co jejich předkové budovali dlouhá tisíciletí. A že se zase brzy budeme moci ve větším klidu místními památkami v pohodě procházet.
Dovolím si ještě jednu osobní poznámku na závěr: jako jeden ze zdrojů informací samozřejmě používám Wikipedii. Kapitola o Diyarbakıru anglické verzi na mne působila hodně rozpolceně - části byly vysloveně neturecké, objektivnější (arménská genocida je tak opravdu nazývána a podobně), další části mají rétoriku spíše protureckou. I to je podle mne důkaz významu tohoto města pro celou oblast.