| GPS 41.0387794N, 28.9995272E |
Dolmanahçe je největším palácem celé bývalé Osmanské říše. Jeho velikost však není hlavním důvodem, proč patří k nejvyhledávanějším památkám Istanbulu. Tím je jeho nádhera a přepychovost. Jako nové sídlo sultána, budované v polovině devatenáctého století, měl palác ukázat, že význam jeho říše neupadá.
V místě, kde dnes palác Dolmabahçe najdeme, bývala dříve zátoka. Ta však byla v sedmnáctém století zasypána a na jejím místě vznikly zahrady. Tady můžeme také hledat původ jména budovy. Dolma je plněný, bahçe je zahrada. Už od rekultivace zátoky zde byly sultánovy zahrady. Ti zde pro své pohodlí nechávali stavět dřevěné pavilony, altány a další doplňky, zpříjemňující jejich pobyt na tomto překrásném místě.
Roku 1843 nechal sultán Abdülmecid I. všechny dřevěné stavby zbourat jako nepoužitelné. Rozhodl se využít toto místo jako své oficiální hlavní sídlo. Palác Topkapı už totiž přestal svému účelu stačit. Při výstavbě nového sídla se architekti nechali inspirovat evropskými paláci, především Louvrem a Buckinghamským palácem. Zachovali však i mnohé prvky tradičních osmanských domů. Asi nejdůležitější je jejich klasické rozdělení budovy na jednotlivé funkční celky.
Použijeme-li řeč čísel, zaujímá celý komplex plochu 110 000 m2. Pro srovnání: Karlovo náměstí v Praze je největším náměstím v České republice. Jeho plocha je „pouhých“ 80 550 m2, tedy o třetinu menší. Užitnou plochu 46 000 m2 (více než pět Staroměstských náměstí v Praze) využívá 285 pokojů, 46 obytných místností, 68 toalet a 6 lázní. Ty si ovšem nesmíme představit jako naší koupelnu v paneláku – tady se samozřejmě jedná o turecký hamam. Koberců zde najdeme téměř 4 500 m2.
Náklady na stavbu paláce se odhadují na pět milionů osmanských liber. Abychom si to dovedli převést do srozumitelných čísel: tato částka byla čtvrtina ročních daňových příjmů celé říše. Připočteme-li k tomu výdaje na Krymskou válku, byla stavba paláce určitě jednou z hlavních příčin státního bankrotu Osmanské říše v roce 1873.
1) Mešita Valide Sultan 2) Hodinová věž 3) Policie 4) Brána pokladů 5) Pokladna 6) Zahrada Selamlıku 7) Selamlık 8) Obchod se suvenýry 9) Zkušební sál 10) Zahrada 11) Prosklený pavilon 12) Muzeum hodin 13) Harémová zahrada 14) Vchod do harému 15) Harém
Celá budova je rozděleno do tří hlavních křídel o dvou patrech. Východní křídlo je selamlik, tedy část úřední. Pravé křídlo je harém, ale v původním smyslu toho slova. Tedy sultánova soukromá část. Označit to jako jeho soukromý byt je velké podcenění rozlohy a kvality této části komplexu, odpovídá to ale její funkčnosti. Mezi selamlikem a harémem jsou slavnostní prostory pro pořádání velkých akcí – sál Muayede.
Mezi nejatraktivněší skvosty paláce patří samozřejmě slavnostní síň. Můžeme být právem hrdí na to, že jeden z jejích unikátů je dílem českých rukou. Najdeme zde největší lustr z českého křišťálu na světě. Má na 750 svítidel a váží neuvěřitelných 4,5 tuny. Visí z kopule vysoké 36 m. Až do roku 2006 byl lustr považován za dar britské královny Viktorie. Našel se však doklad o jeho úplném zaplacení. Vzhledem k tomu, že slavnostní síň byla využívána i k pořádán plesů, některé zdroje jí považují za největší taneční sál na světě. Jeho plocha je na 2 000 m2. A když už poměřujeme s náměstími, pak toto je přibližně plocha Malého náměstí (Rynečku) u Staroměstského náměstí v Praze.
Že patřil křišťál k oblíbeným materiálům palácových architektů i samotného sultána vidíme i na hlavním slavnostním schodišti. Má totiž podpěry zábradlí z čistého průzračného skla. Navíc střecha nad ním je také skleněná. Proto nás nepřekvapí, že se celé schodiště jmenuje křišťálové.
Nově zrestaurovaný je sál Süfera, který můžeme znát také jako Diplomatický sál nebo Červený sál. V dobách sultánských sloužil k přijímání nových velvyslanců a dalších důležitých, především zahraničních, návštěv. Pořádaly se zde i státní bankety. Je to i místo slavnostní ratifikace smlouvy z Lausanne, která ukončila Tureckou válku za nezávislost a definovala současné hranice moderního Turecka.
Významu sálu odpovídá samozřejmě jeho výzdoba i vybavení. Zlatem ani jinými cennými materiály se zde opravdu nešetřilo. Uprostřed místnosti visí obrovský křišťálový lustr, ozdobou jsou i nádherné velké krby. Celý prostor je veliký, na jeho plochu 665 m2 by se pohodlně vešly tři tenisové kurty.
Pro nás, Evropany, je slovo harém spojeno z mnoha manželkami a konkubínami jeho majitele. Jeho původní význam je však poněkud odlišný – znamená uzavřený. Tady, v paláci Dolmabahçe, se jedná právě o tuto variantu. Je to sultánův osobní, uzavřený prostor. Jeho manželky a konkubíny tam samozřejmě byly také, ale i sám panovník zde žil a pracoval. Proto spíše připomíná přepychové šlechtické sídlo než třeba neosobní harém v Topkapı.
Knihovna byla vždy centrem vzdělanosti a nejinak je tomu i v paláci Dolmabahçe. Zde studoval nejen sultán se svojí rodinou, ale velice často i jeho hosté. Pouze v období 1. světové války byla dočasně proměněna na nemocnici. Po jejím konci se vzácné sbírky rukopisů, map a fotografií vracejí tam, kam patří. Určitě zde ale nenajdeme mnoho knihtisků. Osmanská říše totiž používala arabské písmo, to je ale pro tisk velice nevhodné. Zato zde najdeme bohaté sbírky uměleckých předmětů, obrazů či oficiálních dokumentů.
Po sultánech využíval palác za svých istanbulských pobytů i zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk. Historici odhadují, že zde mohl postupně strávit přibližně čtyři roky. Bohužel i poslední hodiny svého života. Zemřel zde 10. listopadu 1938 v 9:05. Po jeho smrti byly všechny hodiny v paláci zastaveny a nastaveny na čas jeho úmrtí. Dnes už zase fungují normálně, jen ty v ložnici, ve které zemřel, ukazují stále 9:05.
Vynechat bychom neměli ani palácové muzeum, které nabízí velké množství exponátů. Jsou to výlučně předměty denní potřeby sultána a jeho rodiny. Najdeme zde jídelní servisy stejně jako hračky jeho dětí, oděvy či jejich doplňky a mnoho dalších věcí, které vládce Osmanské říše potřeboval nebo prostě chtěl mít.
Po náročné prohlídce paláce si můžeme odpočinout v nádherných zahradách, které jsou součástí Dolmabahçe. Sultán jejich výstavbu svěřil francouzskému zahradnímu architektovi Duchéneovi, aby se co nejvíce podobaly zahradám ve Versailles. My, laici, se pokocháme jejich nádhernými rostlinami. Odborník pozná, že je zde francouzská pravidelná zahrada, pestřejší a rozmanitější anglický typ parku. Palmová zahrada reprezentuje místní floru a rosarium nabízí růže všech barev, velikostí a vůní. Daleko prozaičtější je pak zeleninová zahrada, jejímž úkolem bylo zásobovat místní kuchyni čerstvými surovinami.
I když palác Dolmabahçe nestojí uprostřed istanbulských památek, určitě stojí za to Zlatý roh překročit a, pravda za nemalé vstupné, tento skvost navštívit. Umožní nám ocenit kombinaci evropské architektury a orientálního přepychu v megalomanských rozměrech.
Pro majitele 3D tiskáren nabízíme možnost stažení si 3D modelu této památky na této stránce: