Druhou desítku tureckých tradic, zapsaných na seznamu nehmotného dědictví UNESCO, zahajuje mramorování papíru. I když tato technika „tisku“ v Turecku nevznikla, už od osmanských dob se zde velice rozšířila a dnes se jí proto často říká turecké mramorování papíru.
Mramorování papíru samozřejmě neznamená, že bychom na papír sypali mramor a třeba jej zažehlovali. Daleko přesněji by tuto techniku popsalo slovo vodotisk. Na vodní hladině vytvoříme obraz, který pak přeneseme na podklad. Každý takto mramorovaný předmět je unikát, není možné vyrobit dva identické kusy. Je to jakýsi otisk prstu dokumentu, i proto byly často tyto papíry používány pro důležité dokumenty. Nejsou totiž zfalšovatelné.
Autor neznámý, naskenoval Aristeas ze své vlastní knihy. Public domain, via Wikimedia Commons
Název mramorovaný papír vychází z jeho vzhledu bez dalších grafických úprav. Vypadá totiž opravdu jako přírodní mramor, může ale mít daleko větší škálu barev. Je proto velice hezký na pohled. Díky technice mramorování také získává trochu jiné fyzikální vlastnosti než běžný papír. To způsobilo jeho velikou oblibu v knihvazačství, kde byl s oblibou využívám na spojení desek s vlastní knihou. Ještě mnohé knihy, vydané za první republiky, jej takto využívají.
Tato technika nejspíše vznikla v 10. století v Číně, po hedvábné stezce postupně putovala k západu, až se pravděpodobně v 15. století dostala na území dnešního Afghánistánu. O sto let později už byl používána a rozvíjena v Osmanské říši. O tom, jaké úcty se mistrům této techniky dostávalo svědčí i to, že se dodnes zachovala jména mnohých z nich.
Osmané tuto techniku postupně dováděli do dokonalosti. Z prvotních rozpitých barevných kapiček začínají postupně vytvářet ornamenty a vzory. Začínají používat speciální nástroje, kterými s barvami pracují. Jedním z průkopníků byl Hattip Mehmed Effendi, který už začíná na vodě opravdu kreslit. Zatím pouze jednoduché květy. Mezi oblíbené motivy patří především turecká národní květina – tulipán. Pro své jednoduché tvary je ideálním objektem takovéhoto způsobu malování.
Za zakladatele moderní školy ebru je považován Sadık Effendi. Působil při Özbekler Tekkesi (lóže uzbeků), která je na Sultantepe (Sultánův vrch) nedaleko istanbulské čtvrti Üsküdar. Nejen, že umění mramorování rozvíjel, ale staral se i o své nástupce. Samozřejmě že v rodině to bývá nejefektivnější, takže po jeho smrti roku 1846 pomyslnou štafetu přebírají jeho synové. A jejich žák, Necmeddin Okyay, přivedl toto umění na akademickou půdu jako první profesor ebru na Akademii výtvarných umění v Istanbulu.
Základní technika mramorování spočívá v tom, že na „vodu“ kapeme barvu. Ta se více či méně po hladině rozšíří. Nebudeme tady zatěžovat fyzikou, povrchovým napětím a podobně. Určitě ale každý zná efekt, když se kápne saponát do špinavé vody. Okamžitě se kolem něj vyčistí. Technicky je to ten samý efekt.
Voda byla v předchozím odstavci v uvozovkách. Nikdy se samozřejmě nejednalo o normální vodu, vždy byla trochu zahuštěná, aby se lépe pracovalo. Tradiční přísadou byla smůla ze stromu geven či mořské řasy. Dnes se běžně používá lepidlo na tapety. Dříve přírodní barviva jsou dnes nahrazována barvami akrylátovými či speciálními barvami na sklo. Velice důležitá byla vždy hovězí žluč. Přidává se do barev, jejím množstvím určujeme rozpínavost barvy po povrchu.
Práce začíná přípravou vody. Teprve ve chvíli, kdy je roztok naprosto homogenní a má dostatečnou viskozitu na něj začínáme dávat barvu. Můžeme jí kapat třeba z koňské žíně nebo kukuřičného „vousu“, častěji ale používáme štětec, ke kterého barvu speciální technikou oklepáváme. I tyto štětce bývaly z koňských žíní.
Když máme barvu nanesenou a rozprostřenou po povrchu, můžeme ještě začít malovat. Jemně zachytíme vnější okraj barevné kapky a opatrně jej táhneme požadovaným směrem. Tak vytváříme krásné ornamenty nebo jednoduché obrázky. Vše musí probíhat trpělivě, ale nesmí to dlouho trvat, protože by se barvy mohly rozpít. Ke kreslení můžeme používat různé jemné nástroje – hřebínky, kartáčky, štětečky …
Pro snazší práci bývá dobré, když je papír, na který chceme obraz přenést, ošetřen síranem hlinitým neboli kamencem. Celý proces mramorování končí opatrným položením tohoto papíru na hladinu a neméně opatrným jeho stažením přes okraj nádoby. Pak už se jen nechá uschnout. A nesmíme zapomenout důkladně vyčistit vodu před dalším použitím.
Tato technika, byť primárně používaná na papír, na něj určitě není vázaná. Můžeme si jí ozdobit třeba květináč nebo mýdlo či jakýkoliv jiný předmět. Velice oblíbené je ebru na barvení textilu. Doma zkrášlený šátek nosí každá žena ráda.
Na rozdíl od mnoha jiných tradic je ebru velice populární. Jako zajímavá výtvarná technika se postupně rozšířila do celého světa. Nejen v Turecku se pořádají četné kurzy, můžete si koupit kompletní sadu na ebru. Mramorování papíru se tak stává zajímavým koníčkem. Zájemce o tuto techniku potěší, že i u nás existují kurzy, kde je možné se jí naučit. Jednou z možností je ateliér Šum.