Haghia Sophia – historie

GPS 41.0085086N, 28.9800100E

Historie nepíše vždy zajímavé kapitoly. Výstavba této jedinečné památky však nabízí mnoho zajímavých informací a faktů, proto jsme se pro milovníky dat a souvislostí rozhodli pár odstavců na toto téma napsat.

Když se roku 330 stává křesťanství jedním z oficiálních náboženství a Konstantinopole hlavním městem východní části Římské říše, je logické, že zde bylo potřeba vybudovat křesťanský chrám. Proto už roku 337 začala výstavba Magna Ecclesia neboli Velkého kostela. Ten byl slavnostně otevřen v roce 360, tedy 23 let od zahájení výstavby. Toto číslo si pamatujme, ještě se k němu vrátíme.

Bohužel, kostel svému účelu sloužil pouhých 44 let. Příčinou byl konstantinopolský patriarcha Jan Zaltoústý. Svými snahami o očištění společnosti a císařského dvora od zlořádů si samozřejmě znepřátelil mocné tohoto světa. Jeho snahy ale byly oceňovány věřícími. Proto, když jej císařovna Eudoxie nechala roku 404 vyhostit z města, vypukly nepokoje. Při nich byl první kostel vypálen a poničen.

Císař Theodosius II. nařídil vybudovat na stejném místě nový, v pořadí druhý kostel. Ten začal sloužit svému účelu od října 415. Ani tomuto kostelu však nebylo do vínku dáno dlouhého trvání. V lednu 532 vypuklo povstání Niká. „Zelení“ a „Modří“ se původně přeli mezi sebou o formální náboženské otázky. V lednu však své síly spojily proti císaři Justiniánovi, s jehož vládou nebyli spokojeni. Vypukly tak největší pouliční šarvátky v dějinách Konstantinopole. Některé prameny uvádějí až 35 000 mrtvých. Obětí se stal 14. 1. 532 i druhý chrám Haghia Sophia.

23. 2. 532 , tedy téměř okamžitě po vypálení druhého kostela, se Justinián rozhodl, že na tom samém místě postaví nový chrám. Od samého začátku se jedná o velkolepé plány, které do té doby nemají na světě obdoby. I proto výstavbou pověřil dva odborníky – fyzika Isidora z Mílétu a matematika Anthemia z Tralles. Ten však po roce umírá, takže veškerá odpovědnost, ale později i sláva padá na Isidora.

Chrám má být obrovský, především jeho kopule je naprosto nevídaná. To vyžaduje nové statické řešení. Tím jsou tzv. pendentivy – trojúhelníkové kopulovité výplně rohů stavby - a opěrný systém, který roznáší váhu hlavní kopule tak, aby její tíha neoddalovala nosné stěny od sebe a tím způsobila vlastní zborcení. Po obsazení Konstantinopole Osmany převzaly tento prvek vlastně všechny nové mešity.

Stavba postupovala velice rychle. Jednak využívala materiál z rozpadajících se starých památek v Byzantské říši či okolí, takže se výrazně snížila nutnost opracování kamene. Najdeme zde třeba sloupy z jednoho ze sedmi divů světa – Artemidina chrámu v Efezu, ale třeba i egyptského Chrámu slunce z Heliopole. Druhý důvod byl, že stavba živila až deset tisíc lidí. Pověst také říká, že císař dělníky rozdělil do dvou skupin a té, která bude hotová jako první slíbil mimořádnou odměnu.

Základy nového chrámu byly položeny 23. 12. 532 a stavba byla dokončena za neuvěřitelných téměř přesně pět let – 27. 12. 537. Porovnejme si to s 23 lety prvního kostela ... . Říká se, že když Justinián poprvé vstoupil do nové baziliky, první jeho slova byla „Šalamoune, překonal jsem tě!“. Byl přesvědčený, že vybudoval větší a krásnější svatostánek než biblický král Šalamoun.

I přes geniální nové statické a architektonické prvky byl nově vybudovaný chrám dvacet let po vysvěcení zásadním způsobem poničen. Tři zemětřesení v letech 553 – 558 způsobily nejdříve praskliny v hlavní kopuli, to poslední pak zřícení kopule. Císař svěřil opravy synovci Isidora z Mílétu, který kopuli zvýšil o 6,5 metru a při opravě použil lehčí materiály, čímž zvýšil její odolnost a stabilitu. Celá oprava byla dokončena roku 562 a vydržela – byť s mírnými poškozeními – všechna další zemětřesení až do dnešní doby.

Chrám sloužil od samého prvopočátku jako sídlo konstantinopolského patriarchy. Jako hlavní chrám byzantské říše byl svědkem korunovace císařů i všech dalších důležitých obřadů této mocné říše. Zde bylo také potvrzeno tzv. Velké schizma neboli rozdělení křesťanství na katolické (západní) a ortodoxní (východní).

První problémy přicházejí až se čtvrtou křížovou výpravou. Ač křesťané, dobyli její vojáci také křesťanskou Konstantinopol a vyplenili ji. V tomto období byla Haghia Sophia přesvěcena na katolický chrám a byl zde korunován latinský císař Balduin I. Hrob zde má i velitel dobyvatelů, benátský vojevůdce Enrico Dandolo. Po vyhnání katolíků je už Byzantská říše pouhým stínem své původní velikosti a slávy. Přesto ještě v polovině 14. století probíhaly důležité rekonstrukce tohoto svatostánku.

Dobytí Konstantinopole v květnu 1453 znamená naprosto zásadní změnu v historii Haghie Sophie. Říká se, že první cesta Mehmeda Dobyvatele po pádu města vedla do tohoto svatostánku, abys jej ochránil před zničením. Okamžitě jej přeměnil na mešitu a nechal u ní postavit, byť zatím jen provizorní dřevěný, minaret.

V průběhu následujících století pokračovalo přebudovávání svatostánku na mešitu. Jak víme, mešita není jen svatostánek. Je do celý komplex budov a institucí, které bylo potřeba dostavět. Samozřejmě první na řadě byly minarety. Nejslavnější stavitel mešit Mimar Sinan ve druhé polovině 16. století postavil dva na západní části. Navíc vylepšil statiku Haghie Sophie vnějším opěrným systémem. Všechny své mešity ale budoval podle vzoru tohoto byzantského svatostánku.

Postupně přibyly i medresa, fontána, útulek pro chudé a další instituce. Haghia Sophia se tím stává plnohodnotnou mešitou. Svůj unikátní náboženský význam však už nemá, nejdůležitějším svatostánkem města je tou dobou už Sultanahmed camii, nám známá jako Modrá mešita.

Poslední zásadní rekonstrukcí z období Osmanské říše prošla tehdejší mešita za vlády sultána Abdülmecida v letech 1847 – 1849 pod vedením bratrů Fossatiů, švýcarských Italů. Byla zpevněna kopule a zásadní změny se týkaly i vnitřní výzdoby. Především zrestaurovali vzácné nástěnné mozaiky, pokud to bylo možné. Kde to možné nebylo, zakryli je tenkou vrstvou omítky, na kterou pak nechali původní motivy nakreslit. Do svatostánku také umístili osm obrovských kaligrafií s důležitými jmény Islámu. Se svým průměrem 7,5 metrů jsou největší na světě. Dodnes jsou jednoznačným poznávacím znamením chrámu.

Po pádu Osmanské říše je Haghia Sophia od roku 1930 zavřená. Prezident Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk se osobně zasadil o zásadní opravu. Po jejím ukončení roku 1935 přestala sloužit jako svatostánek a byla vyhlášená za muzeum.

Tento stav změnil až prezident Erdoğan, na jehož popud soud uznal výnos sultána Mehmeda II Dobyvatele z roku 1453 za závazný a z muzea se opět stala mešita. Probíhají zde proto pravidelné bohoslužby, muzeum ale nadále funguje. Pouze v časech bohoslužeb jsou zakryty ty části, které by mohly věřící muslimy pohoršovat.