GPS 38.7035417N, 39.2579350E
Jedním z velice zajímavých míst na východě Turecka je městečko a hrad Harput. Bohužel není známý jen svými zachovanými památkami. Jeho historii významně poznamenala – a poškodila – genocida místního arménského obyvatelstva. Přesto je toto místo velice zajímavé, takže určitě stojí za návštěvu.
Harput patří k nejdéle osídleným místům Turecka. Už v době železné zde bylo významné město, které mimo jiné svého času spadalo i pod mocnou Chetitskou říši. Přibližně v devátém století před naším letopočtem patřilo ke království Urartu. Zmiňujeme je zde proto, že právě v této době byly položeny základy hradu, který je dnes dominantou města a kraje.
Římané toto území získali ve třetím století před naším letopočtem a drželi je v podstatě až do rozpadu říše na Západořímskou a Východořímskou neboli Byzantskou. Už za jejich vlády se sem dostává křesťanství, o čemž svědčí například kostel Panny Marie z roku 179 – samozřejmě našeho letopočtu. Po rozdělení Římské říše toto území logicky patřilo říši Byzantské. I když byl v tomto období hrad výrazně přebudován a opevněn, nedokázal se ubránit novým dobyvatelům, Seldžukům.
Ti sem přicházejí roku 1085. Město však nedokáží udržet ve své moci, stále se o něj se střídavými úspěchy přetahují nejen s Byzantinci, ale i s jinými národy. Proto první muslimská stavba, která se nám dochovala, pochází až z roku 1157 a asi nás nepřekvapí, že se jedná o Velkou mešitu. Součástí Osmanské říše se stává Harput roku 1516 a od té doby je stále součástí tureckého státního útvaru.
Naprosto vědomě nekončí předchozí odstavec konstatováním, že je Harput od té doby turecký. Především v devatenáctém století a na začátku století dvacátého zde žila velká arménská komunita. Podle oficiálních údajů z té doby to nebyla ani minorita, z 25 000 obyvatel na počátku 19. století bylo 15 000 Arménů. Bylo zde mnoho křesťanských kostelů, arménské školy, francouzská a americká misijní škola.
V průběhu první světové války však přichází nejsmutnější a nejtragičtější období místní historie. Město se stává jedním z hlavních center arménské genocidy. Jsou sem sváženi Arméni ze širokého okolí, tady jsou masakrováni nebo deportováni do jiných míst. Harput jako takový přestává de facto existovat, jeho zbylí obyvatelé jsou násilně přesunutí do nedalekého města Elaziğ. Udává se například, že u nedalekého jezera Hazar bylo zmasakrováno na deset tisíc Arménů. Nemůžeme se bohužel vymlouvat na nepřesná čísla, masakr v Harputu je nejlépe zdokumentovaná část arménské genocidy. A to i přes značnou vzdálenost od centra říše – cesta z Konstantinopole v té době trvala tři dny vlakem a osmnáct dní na koni. Tři týdny čistého času …
Až do padesátých let dvacátého století nebyl o město žádný zájem. Teprve pak se sem pomalu začíná vracet život. Bohužel, všechny připomínky arménského života včetně kostelů byly v 60. a 70. letech 20. století zbourány, takže zbyl kostel jediný – syrský, naštěstí ten nejstarší. Postupně se začal obnovovat hrad. Bylo vybudováno muzeum a město, které se mezitím stalo součástí Elaziğu, se otevírá turistům.
Jaké památky nás tady tedy čekají? Především je to samozřejmě hrad. Je naprostou dominantou a přitahuje nejen svými hradbami, ale i svou dlouhou historií. Zubu času odolává už více než půl třetího tisíciletí. Pro svoji bílou barvu bývá nazýván Mléčným hradem (Süt kalesi). Toto jméno vysvětlují dvě pověsti. Podle první bylo pro zvýšení pevnosti přidáváno do malty mléko (nepřipomíná vám to Karlův most v Praze a jeho vajíčka?). Druhá pak vysvětluje přidávání mléka do malty nedostatkem vody v době budování hradeb.
Pevnost tvoří dvě obdélníkové stavby – vnitřní a vnější hrad. Vstup najdeme na východní straně. Bohužel, veškeré vnitřní zařízení bylo v průběhu staletí úplně zničeno, takže dnes můžeme vidět pouze základy některých stavení a pouhé zbytky stěn paláců a dalších budov. Na hradě stále probíhá archeologický výzkum, takže se můžeme dočkat ještě nějakých překvapení.
Další zajímavou památkou je kostel Panny Marie ze druhého století. Najdeme jej v bezprostřední blízkosti hradu. I když byl založen už roku 179, jeho podoba je mnohem novější. Předpokládá se, že dnes můžeme obdivovat svatostánek, předělaný pravděpodobně kolem roku 1134. V tomto roce zdejší kněží dostali povolení k opravě a úpravě kostela. Poslední velká obnova proběhla na začátku 21. století. Bohužel se nám zatím nepodařilo sehnat jeho fotku, kterou bychom mohli legálně použít. Místo je ale opravdu unikátní a za návštěvu opravdu stojí.
Mešita Ulu camı je nejstarší muslimskou stavbou ve městě a jednou z nejstarších mešit na území dnešního Turecka. Poznáme jí vlastně jen díky minaretu. Nemá totiž typickou kupoli, na jaké jsme dnes u těchto staveb zvyklí. Tu mešitám dal až Mimar Sinan v 16. století. Ulu cami má však naprosto unikátní minaret. Italové mají svojí šiknou věž v Pise, my máme svojí šikmou věž na hradu Michalovice. A Turci mají svůj šikmý minaret v Harputu. Podle posledních měření by měl mít ještě větší sklon než slavná věž v Pise.
Milovníci přírodních zázraků si tady také přijdou na své. Asi 6 km od hradu leží jeskyně Buzluk. Je jedná svého druhu v celém Turecku a jedna ze 45 na celé Zeměkouli. Její výjimečnost spočívá v tom, že v horkém létě se v ní tvoří ledové krápníky, zatímco v zimě se tam žádný led netvoří. Je to dáno faktem, že v létě je velký teplotní rozdíl mezi vnitřkem jeskyně a jejím ústím. Tím vzniká silné proudění vzduchu, které způsobuje jeho ochlazování až pod bod mrazu, čímž podporuje vytváření ledu. Krápníky mohou být až 75 cm silné a 150 cm dlouhé. V zimě rozdíl teplot není tak velký, navíc ústí jeskyně bývá zaváté sněhem. Proto k žádnému zásadnímu proudění vzduchu a tím i ochlazování nedochází, takže led nevzniká.
I přes velice pohnutou minulost je hrad Harput i jeho okolí velice zajímavé. A určitě se zde nebudete muset prodírat davy turistů – místo je daleko ode všech hlavních turistických atrakcí. I proto určitě stojí za návštěvu.