Na mnoha místech na našich stránkách zmiňujeme slavnou iznickou keramiku. Byla ve své době naprosto jedinečná. Používali jí architekti v výzdobě budov stejně jako vyšší společnost na stolování či okrasu svých domovů. Z neznámých důvodů však v průběhu 17. století její kvalita začala rychle upadat a dílny nakonec zanikly.
Iznická keramika má bohužel relativně krátkou historii. Turečtí řemeslníci, inspirováni čínským porcelánem, se snažili vytvořit pro svého sultána něco podobného. Dařit se jim to začalo v polovině 15. století v Izniku, proto iznická keramika. První období je ještě hodně ovlivněno původními čínskými vzory. Napodobujíc originál používá pouze bílý střep s modrými obrazci, to vše pod průhlednou glazurou.
Postupem času přicházeli místní dílny na nové barvy. Kromě tyrkysové a kobaltové modři přibyla ještě zelená a žlutá. Naprosto unikátní pak byla sytá červeň, používaná přibližně od roku 1560. Nejen s přibývajícími barvami se měnily i motivy. Původní kopírování čínských vzorů postupně přechází na Turkům bližší dekory rostlinné. Na samotném vrcholu pak na keramice najdeme motivy převážně květinové.
Oblíbenost iznické keramiky byla vysoká. Ve městě a okolí bylo ve vrcholném období na 1 800 ateliérů, které se její výrobou zabývaly. Bohužel, i tady asi vyžadovaná kvantita začala zhoršovat kvalitu. Keramika ztrácí svojí vysokou kvalitu nejen řemeslnou, ale i výtvarnou a dílny jedna po druhé zanikají. Labutí písní je ještě výzdoba slavné Sultanahmet camii neboli Modré mešity v Istanbulu roku 1616. Po tomto datu už nejsou známy žádné zajímavé památky či jiné keramické výrobky. Zároveň se zánikem dílen zmizel i návod na onu jedinečnou červeň.
Iznická zboží je velice různorodé. Když začala v polovině 19. století Evropa objevovat ve větším měřítku tuto vzácnou keramiku, nebyli odborníci díky její rozmanitosti ani schopni určit spolehlivě původ. Mnohá díla považovali za produkty místních dílen, podle kterých pak jednotlivé styly nazývali. Ve skutečnosti se však jednalo pouze o dovozy originální iznické keramiky. Proto se některé kousky označují jako Míletské, Damašské, Rhodské nebo Zlatorožské. Teprve roku 1957 Arthur Lane, správce keramických sbírek ve Victoria a Albert muzeu v Londýně dokázal, že je to všechn vlastně pouze a jenom iznická keramika. A tyto závěry vědci dodnes uznávají.
Keramika má mnoho podob. Už od samých počátků její výroby se jednalo o “běžné” domácí vybavení, jako jsou talíře, džbány, vázy. Postupně se sortiment rozšiřoval podle požadavků klientů. Stavitelé objevili krásu a kvalitu zdejších kachlí, takže je často a rádi používali pro výzdobu a ochranu budov. Nejslavnější stavitel mešit Mimar Sinan je používal stejně jako třeba stavitelé Bagdádského pavilonu v Topkapı. I poslední oficiální iznická keramika jsou kachle. Jak jsme již zmiňovali, byly použité na výzdobu Modré mešity z roku 1616.
Podle turecké wikipedie by se snad mohlo blýskat na lepší časy. Roku 1985 přišli do Izniku z Istanbulu Faik Kırım Usta a Ashraf Eroğlu se ženou. Začali oživovat staré tradiční postupy a vyrábět znovu pravou iznickou keramiku. Své zboží nabízí i na Internetu, takže nezbývá než jim držet palce, aby se jim dařilo. Protože však úspěšně fungují už přes 35 let, věřme ve šťastný konec.