Příběh rozmachu a úpadku Osmanské říše je velice úzce spjatý s rozmachem a úpadkem jejich elitních jednotek – janičárů. Ač neturci, rozhodovali nejdůležitější bitvy ve prospěch Turků. Oni také dali vzniknout rčení Poturčenec horší Turka.
První moderní armáda – oddíly janičárů – jsou od počátku považovány za nové vojsko, yeni çeri. Přesné datum vzniku těchto elitních jednotek není znám, nejčastěji se uvádí polovina 14. století. Osmané z dobytých území odváděli chlapce, které drželi jako záruku, že se jejich otcové nebudou bouřit. Říkali tomu devşirme neboli krevní daň. Protože se jednalo o opravdu mladé hochy, nebyl velký problém jim vymýt mozek, konvertovat k islámu a dát jim velice tvrdou výchovu. Jejím základem byla naprostá a bezvýhradná poslušnost.
Janičáři byli podřízení přímo sultánovi. Tvořili jeho osobní stráž ale byli i jeho největší údernou silou, přestože tvořili necelých 10% armády. Právě tyto oddíly často rozhodly důležité bitvy. K původní výzbroji patřily především luky, šavle a kyje. Velice záhy si ale osvojili i palné zbraně. V bojích byli naprosto naprosto a bezvýhradně poslušní. Ač synové okupovaných území, byli bezohlednější než sami Turci. Proto se začalo říkat Poturčenec horší Turka. Měli ale třeba i vlastní hudbu.
Přesto, že jejich postavení nebylo příliš odlišné od otroků, dostávali žold. Byli tedy vlastně „pod penzí“, takže se často stávalo, že rodiče, žijící za hranicí chudoby, své syny verbířům spíše posílali než by jim v odchodu bránili. Až téměř do konce 16. století přesto platilo, že se jednalo výlučně o syny z dobytých území. Těch, mimo jiné díky Sulejmanu I. Nádhernému, výrazně přibylo.
Koncem 16. století ale sultán Murad III. rozhodl o zásadní změně. Z janičárů chtěl vybudovat celou osmanskou armádu. Znamenalo to velké nábory nových vojáků. Byli rekrutováni nejen z dobytých území, ale i z rodilých Turků. Částečně z rodin řemeslníků či rolníků, v nemalé míře bohužel i ze společenské spodiny. To samozřejmě nepříznivě ovlivnilo schopnosti jednotek. Jednak nebyl dostatečně kvalitní výcvik, zároveň tím upadla i disciplína. Nejhorší ale byla ztráta absolutní soudržnosti. Dříve jeden janičár považoval druhého janičára za bratra a byl ochoten pro něho obětovat život. To teď přestalo platit.
Přesto, že jejich vojenská síla rychle upadala, začala velice rychle růst jejich síla politická. Osmanská říše se přestala rozrůstat, začíná její pomalý rozpad. A může za něj ta samá síla, která její rozmach způsobila – janičáři. Zatímco Evropa modernizuje své armády, především přezbrojuje na palné zbraně, Osmané zůstávají u klasických chladných. Palné mají stále pouze janičáři. Dnes však už daleko hůře vycvičení. Logicky přicházejí porážky. Proto se sultán Osman II. Mladý rozhodne roku 1622 celý sbor rozpustit a vybudovat armádu novou. Tou dobou ale už je moc janičárů tak velká, že sultána sesadí a v jeho osmnácti letech zavraždí.
Přicházejí však další porážky, Osmanská říše pomalu, ale jistě ztrácí jedno území za druhým. Díky obrovskému zájmu o tulipány, turecké národní květiny, přichází krátké období prosperity. I to ukončují sesazením sultána Ahmeda III. roku 1730. Dalšího sultána, snažícího se o jejich zrušení, Selima III. zavraždili roku 1808. Osudným se jim však stává Řecká osvobozenecká válka.
Tady totiž Osmanská říše ztratila vlastně celé Řecko. Konečným výsledkem této války byl první uznaný samostatný stát, odtržený od kdysi mocné říše. Pro sultána Mahmuta II. to byla vhodná záminka pro likvidaci janičárů. Ti byli 15. června 1826 pod záminkou potlačení vzpoury doslova rozstřílení ve svých kasárnách Et Meydan v Istanbulu. Nejčastěji uváděný počet obětí se pohybuje kolem 6 000. Následně byly vyvražděny i jejich posádky po celé říši. Tomuto masakru požehnali i muslimští duchovní. Proto ho můžeme také najít pod názvem Požehnaná událost. Oficiální dekret o zrušení janičárů podepsal sultán Mahmut II. 17. června 1826.
Osud janičárů velice přesně kopíruje osud Osmanské říše. Na jejich bedrech rostla a mohutněla. Když však začali růst a mohutnět i oni, přišli o svojí sílu a pevnost. Tím přišli o svojí největší oporu a stát se začal hroutit. Osud svých budovatelů přežila Osmanská říše o devadesát let. A nebýt dalšího velkého vojáka a politika, Atatürka, zbylo by z celého obávané říše jen malý státeček uprostřed Anatolie.