| GPS 41.0084022N, 28.9779225E |
Jerebatanská cisterna, ač patří k památkám, které by bylo škoda minout, je vlastně dobře schovaná. Narozdíl od Modré mešity či Haghia Sophie. totiž není dominantou města, vstup navíc leží bezprostředně u těchto turistických lákadel. Vchod do jejich podzemních prostor je hodně nenápadný. Za ním se však skrývá úchvatná zásobárna vody ze 6. stol.
Jerebatanskou cisternu nechal vybudovat císař Justinián v polovině 6. století jako zásobárnu vody pro tehdejší hlavní město Byzantské říše – Konstantinopol. Projekt pojal ve velkém stylu. Vodu přiváděl nejdelším známým akvaduktem, který jí přiváděl z neuvěřitelné vzdálenosti 120 km. Celková délka této unikátní stavby však byla o více než 400 km větší.
Vlastní cisterna také nezůstala pozadu. Její rozměry s půdorysem 140 x 70 m a výškou 9 m umožňovaly vytvořit zásoby přes osmdesát milionů litrů vody. Chceme-li si tuto plochu představit, naskládejme pět hokejových ploch vedle sebe. Na výšku pak můžeme postavit dvoupatrový dům.
Strop stojí na 336 sloupech, umístěných ve dvanácti řadách po dvaceti osmi sloupech. Vzdálenost mezi nimi je 4,8 m. Její stěny jsou cihlové, stejně jako podlaha. Vše je omítnuté voděodolnou maltou, aby nedocházelo k úniku vody. Velké množství sloupů i její rozměry dali cisterně i druhé jméno – baziliková.
Sloupy jsou většinou přivezené z různých míst Byzantské říše. Pouze 98 jich bylo vytvořeno právě pro tuto stavbu. Některé z dovezených proto bylo třeba nastavovat. Dvě tato prodloužení se stala symbolem cisterny. V obou případech se jedná o hlavy Meduzy. Ta na západní straně leží na temeni hlavy. Druhá, na východní straně, leží na boku. Dalším atypickým sloupem je tak zvaný plačící sloup. Je celý pokrytý pavím motivem. A samozřejmě tím, že se liší, přitahuje pověsti a turisty. Říká se, že když se ho dotknete, splní se vám přání.
Cisterna dnes samozřejmě neslouží jako zásobárna vody. Pro turisty je jí ale udržována alespoň základní hladina. Mohou do ní házet, podobně třeba jako do římské fontány Di Trévi, drobné mince pro štěstí. Žijí v ní také červení kapři. Ti však díky absenci denního světla ztratili své výrazné zbarvení.
Cisterna sloužila svému účelu až do dobytí Konstantinopole Osmany roku 1453. Pak byla překvapivě zapomenuta, byly na ní postaveny domy a sloužila vlastně jen jako několik různých studen. Voda z ní byla používána třeba na zalévání zahrady v paláci Topkapı.
Za opětovné objevení a vrácení původnímu účelu vděčí cisterna francouzskému vědci Petrusi Gylliusovi, který žil v Konstantinopoli v polovině 16. století. I on ale přiznává, že o ní místní lidé věděli a vodu z ní využívali. Prvních oprav se dočkala až na začátku 18. století. Další důležité opravy probíhaly až za vlády posledního osmanského sultána Abdülhamida II. a v padesátých letech 20. století.
Po rekonstrukci mezi lety 1985-1987 byla cisterna zpřístupněna turistům. Bylo pro ně vybudováno zázemí a vyhlídkové plošiny. Poslední zásadní oprava byla ukončena v roce 2022. Kromě výměny nevyhovujících železných prohlídkových tras a jejich nahrazení lehčími materiály byly prostory citlivě upraveny tak, že v nich mohou probíhat i výstavy či koncerty.
Jerebatanská cisterna je nenápadná, schovaná a blízko největších istanbulských památek. Má však jednu velikou výhodu – je malá, takže na její prohlídku nepotřebujeme moc času. A díky tomu, že je pod zemí, je tu v horkých dnech příjemný chládek a v zimě relativně tepleji. Takže určitě stojí za návštěvu.