Budeme-li probírat seznam tureckých památek na seznamu nehmotného dědictví UNESCO, najedeme na osmnáctém místě lukostřelbu. Čím se tolik odlišuje od těch ostatních, že si vysloužila toto velké vyznamenání? Důvodů je mnoho, pojďme si o nich něco říci.
Lukostřelci byli především v dobách turecké expanze velice důležitou součástí armády. Typické pro ně byly především malé luky nezvyklého tvaru a schopnost střílet i za sebe. Tato technika byla natolik výjimečná, že většina vyobrazení znázorňuje právě střelce, sedícího normálně na koni, tělem ale otočeného dozadu a mířícího na nějaký cíl za sebou.
V bitvě u Lepanta (1791), kterou Osmané drtivě prohráli, se s konečnou platností ukázala jednoznačná převaha střelných zbraní proti lukům. Válečné využití lukostřelců proto začalo výrazně upadat s ním i lukostřelba jako taková. Až na začátku 19. století si sultán Mahmut II. uvědomil unikátnost tureckých luků. Určitě k tomu přispěla i unikátní prezentace jejich kvality na anglickém královském dvoře. Roku 1794 tam sekretář osmanského velvyslance střílel na vzdálenost 380 metrů proti větru a 440 metrů po větru. Aby zajistil zachování tradice výroby luku až po nejmenší detaily i jeho použití, přikázal Mahmut II sepsat knihu, která obsahovala podrobné návody a rady pro následovníky tehdejších mistrů.
Po sultánově smrti však zájem o lukostřelbu opět upadá. Přímá tradice, tedy předávání řemesla z mistra na tovaryše, končí v roce 1930, kdy umírá poslední stavitel luků. Naštěstí se ale našlo dost odvážlivců, kteří se rozhodli tuto tureckou historii obnovit. Neocenitelným pomocníkem jim v tom byla právě kniha z doby Mahmuta II. Nejen že se povedlo oprášit tento kulturní a vojenský unikát, dokázali zároveň probudit ve společnosti velký zájem o lukostřelbu. Dnes se jí věnují nejen muži, ale i ženy. S lukem můžeme vidět i malé děti.
Tradiční turecká lukostřelba má dva hlavní poznávací znaky. První z nich je luk, druhý je kůň. Pojďme si tedy vysvětlit jejich nejdůležitější vlastnosti.
První luky vznikly ohnutím větve a natažením tětivy mezi její konce. Postupně se jejich délka zvětšovala, aby se prodloužil dostřel. To ale nebylo možné dělat do nekonečna. Proto Skýthové někdy kolem 6. století před naším letopočtem přišli s převratným vynálezem – skýthským reflexním lukem. Jedná se vlastně o jednoduchý trik. Ramena luku jsou ohnutá dopředu, takže chci-li napnout tětivu, musím je nejprve ohnout na správnou stranu. Dobře je to vidět na tomto obrázku:
Už jen napnutím tětivy je luk napružený. Proto při stejném natažení luku je jeho síla daleko větší, tím je i dostřel delší a účinnost vyšší. Největší výhodou však je, že díky tomuto jednoduchému triku bylo možné výrazně zkrátit délku luku bez ztráty jeho schopností. Mimochodem, stejný luk používal i Érós, řecký bůh lásky. A protože je vždy znázorňován s napnutým lukem, stalo se symbolem lásky srdíčko – přesně opisující tvar napnutého skýthského luku.
Tradiční turecké luky jsou tak zvaně kompozitní. Znamená to, že se skládají z několika kusů a z různých materiálů. Na vlastní ramena je používáno dřevo, nejčastěji javorové. Na břiše luku – tedy na straně u lučištníka – najdeme zvířecí rohy, na opačné straně zpracované šlachy. Vše drží pohromadě dílky přírodnímu lepidlu. Tětivy se předou z čistého hedvábí. Jednou ze známých demonstrací kvality tohoto typu luku bylo jeho předvedení roku 1910 ve Francii. Na pláži v Le Touquet opět dostřelil šíp až na vzdálenost 434 m.
Další zvláštností jsou používané šípy. Teorie říká, že čím delší budu mít šíp, tím více mohu napnout svůj luk a dostřelím dál. Dlouhé šípy ale na koni překáží. Proto turečtí lukostřelci začali využívat dva zlepšováky. Prvním z nich je siper. Tento malý oválek, který měl lučištník upevněný na ruce, ve které držel luk, v sobě má drážku pro šíp. Tím jej vlastně prodlouží o svoji délku, protože pak spolehlivě drží šíp i za hranou luku. Druhé podobné vylepšení je majra. Je to dlouhý žlábek, do kterého se vloží šíp výrazně kratší než je napnutí luku. Toto zařízení pak střelu udrželo ve správném směru až do plného napnutí luku. Nemalou výhodou tohoto vylepšení bylo i to, že nepřítel nemohl tyto krátké šípy používat ve svých zbraních.
Druhou důležitou součástí tradiční turecké lukostřelby jsou koně. Turci totiž při dobývání nových území velice často používali tzv. parhskou lest, která vyžaduje mistrovské ovládání koní i luků. Její princip je vlastně jednoduchý. Jízdní oddíl v relativně malém počtu napadne nepřítele. Ten se pustí do jeho pronásledování. Ustupující jezdci střílejí při svém úniku za sebe. Musí aby se nestali snadnou kořistí. Neprchají však bezhlavě, lákají své pronásledovatele do pasti – místa, kde jsou ukryti jejich spolubojovníci a kde mohou své pronásledovatele snadno porazit.
Tato taktika ale předpokládá opravu výjimečnou souhru koní a lidí. A samozřejmě kvalitní zbraně. Důležitá je délka, lépe řečeno krátkost tureckých luků. Díky ní se totiž minimalizuje riziko nechtěného kontaktu se třmeny koně. Kůň pak musí být schopen jet i bez ovládání jezdce, protože ten má obě ruce zaměstnané střelbou. Turečtí lučištníci se dokonce naučili využívat na koni i stabilizátor střelby. Aby přesnost zásahu neovlivnil dopad koně na půdu nebo aby nemuseli před každým výstřelem koně zastavit, naučili se střílet v okamžiku, kdy měl kůň všechny čtyři nohy ve vzduchu.
O tom, co tradiční lukostřelba pro dnešní Turky znamená, asi nejlépe vypovídá právě úspěšná žádost o zápis na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Chápou jí jako nedílnou součást své historie. I ta se však vyvíjí. Kdysi by bylo naprosto nemožné, aby se jí věnovaly ženy. Ty jsou dnes hrdé na své lukostřelecké dovednosti, které rády předvedou na soutěžích i ukázkách.