Využití kovů patří k nejzásadnějším zlomům v dějinách lidstva. Bez zaváhání to můžeme postavit na úroveň vynálezu kola nebo objevu, že je možné rostliny i pěstovat, nejen sbírat. Měď byla prvním kovem, který lidé začali používat. A protože se tak dělo i na území dnešního Turecka, určitě historie využití mědi na naše stránky patří.
Lidé využívali měď ještě dříve, než jí uměli tavit. Jedná se o jeden z mála kovů, který se nachází v přírodě v čistém stavu. Navíc je relativně měkká. Obě tyto její vlastnosti znamenaly, že bylo možné jí údery tvrdým předmětem tvarovat. Objev, že po zahřátí se významně mění její tuhost a je možné jí ještě lépe zpracovávat, úplně změnil způsob jejího využívání. Tento fakt je tak významným milníkem v historii lidstva, že se označuje jako nová epocha – po době kamenné (mladší – neolit) přichází doba měděná (chalkolit). Obvykle se takto nazývá období 5 000 – 3 500 let před naším letopočtem.
Za jedno z prvních nalezišť mědi je považováno Çayönü v Anatolii. Na unikátním archeologickém nalezišti Çatalhöyük už najdeme důkazy o jejím zpracování a čištění. Tyto vykopávky jsou datovány přibližně do osmého tisíciletí před naším letopočtem. Jak je z datace zřejmé, jedná se stále ještě o měď surovou, tepelně nezpracovanou.
První pece, mimochodem na datlové pecky či sušený trus, se objevují asi o tři tisíciletí později. Tou dobou se měď začíná používat na zbraně, které samozřejmě byly daleko lepší než kamenné, a na nádoby. Relativně brzy lidé přišli na to, že je možné do mědi přidat něco navíc. Když je onou přísadou cín, dostaneme daleko kvalitnější kov – bronz. Po té, co Chetité rozšířili využití železa, přestává být měď využívaná na zbraně či nože. Začíná se ale prosazovat více v kuchyni či k výrobě ozdob.
O významu mědi svědčí i to, že všechny kultury, které Anatolií prošly, jí dokázaly mistrně zpracovávat. Asi největšího rozmachu ale dochází v období Seldžucké říše, kdy vznikají četná důležitá střediska tohoto řemesla. Mezi nejznámější patří Mardin, Konya, Gaziantep, Hasankeyf, Erzurum …. . Tradici měditepectví určitě hodně prospělo i hojné využití měděného nádobí v turecké kuchyni.
Zlom přichází až v šedesátých letech dvacátého století. Továrny začaly produkovat méně kvalitní nádobí, zato za zlomek ceny toho původního měděného. Drobné měditepecké dílny se začaly z měst vytrácet. Velice mírná renezance tohoto řemesla přichází až se zvýšeným turistickým ruchem. Typické turecké měděné výrobky, jako jsou třeba tácy na čaj nebo džezvy, se staly oblíbeným suvenýrem.