Tradiční turecké námluvy byly – stejně, jako všude ve světě – vlastně postup různých rituálů, které více či méně probíhaly i u svateb domluvených. My se však tvařme, že se do sebe dva mladí zakoukali a chtějí se vzít …
Dříve – a to nejen v Turecku – bývala do každé svatby zapojena celá rodina a ona vždy měla slovo rozhodující – ne-li ve výběru partnera, tedy zcela jistě v jeho schválení. Nejinak to bylo i v Turecku.
Všiml-li si mladík dívky, která ho zaujala, nesměl ji na veřejnosti oslovit. Musel dojít za svojí rodinou, která vyslala do dívčiny rodiny dohazovače. Ten oznámil rodině potenciální nevěsty zájem zamilovaného mladíka a byl-li shledán rodinou zajímavým, dostal dohazovač pro ženichovu (doufejme) rodinu pozvání na kávu.
Při této návštěvě se obě rodiny bavily. Ženichova rodina přinesla velké dary, běžela normální konverzace. Jen vyhlédnutá nevěsta se nemohla zábavy účastnit. Musela pro celou společnost vařit kávu. Při tom si musela dobře všimnout svého nápadníka, protože při podávání kávy musela jasně dát najevo své rozhodnutí. Proto také nedočkavý mladý muž dostal kávu jako poslední. Byla-li sladká, mohl se začít těšit na svatbu. Slaná káva znamenala, že nebyl shledán zajímavým, rodiny si ještě chvíli povídaly a návštěva skončila bez svatby.
Nás ale zajímá ženichovi – teď už bez doufejme – příznivější výsledek, sladká káva. Po jejím ochutnání se obě rodiny ihned začnou domlouvat na podmínkách svatby. Mimo jiné, nebo možná především, na výši odstupného za nevěstu. Ale také na společné návštěvě matky ženichova rodu s nevěstou v hamamu – turecké lázni. Ženich si nevěstu před svatbou prohlédnout nesměl, takže vnější kontrolu prováděla jeho maminka nebo babička.
Ženich s nevěstou se od první návštěvy v domě nevěsty směli stýkat na veřejnosti, ale nevěsta vždy při této příležitosti musela dostat nějaký cenný dar. Proto měl ženich zájem na co nedřívějším sňatku, nevěsta nemusela pospíchat (dnes to bývá právě naopak). Svatba pak korunovala úsilí obou rodin.