Od poloviny 17. století začíná pomalý, ale jistý úpad Osmanské říše – evropské národy se postupně osvobozují zpod tureckého jha. Především řecké osvobození stálo hodně krve a ne úplně čistých praktik. Dodnes jsou řecko-turecké vztahy (nejen ty oficiální) ne zcela vřelé …
Stejně pozoruhodným způsobem pronikli Osmanci do nové oblasti – do Středozemí – ovládli zde Rhodos, celé Egejské moře, obsadili severní pobřeží Afriky až k Maroku. Osmanci se pokoušeli zmocnit i Malty – klíče k bráně západního Středozemí. Poté co ztroskotal i druhý pokus, obsadili Kypr a soustředili se na upevnění svého vlivu ve východním Středomoří. Ovládli ještě Krétu, Ukrajinu. V roce 1683 se osmanská armáda ještě jednou ocitla před hradbami Vídně. Byla však odražena a napříště se ocitla již jen v postavení obránce.
Turecký vojenský i státní systém, který zpočátku slavil takové úspěchy, se pomalu ale jistě začal rozpadat zevnitř. Na dvoře sultánů, kteří už nebyli tak silní jako jejich první předkové, začínaly nabývat vrchu protekce před schopnostmi, úplatky před odvahou a zrada před věrností. I když matka každého ze sultánů byla otrokyně, nebo možná právě proto, mohly dvorské intriky měnit říši k nepoznání.
Stagnace nastala v 18. století. V 19. století se osmanská říše dostala do řady válek. Celá Turky podmaněná Evropa se postupně osvobozuje zpod tureckého područí, na území bývalé osmanské říše se obnovují staré historické země. Do osvobozeneckého boje se zapojuje i západní Evropa, známý je např. boj anglického básníka George Gordona Byrona na straně Řeků.
V Istanbulu probíhala řada jednání s nejvyššími představiteli evropských vlád a nejednou mu hrozilo obsazení nepřátelskými vojsky. Blíží se konec sultanátu.