Přestože se Řecko–Perské války odehrávaly (nebo přesněji jejich tři rozhodující bitvy) přímo v Řecku, jednoznačně ovlivnily i zdejší historii a proto považujeme za důležité jim alespoň jednu kapitolu věnovat. Třeba také proto, že dokazují, že řádová přesila v počtu vojáků nemusí být zárukou vítězství ve válce …
Neúspěch Dáreiova tažení podnítil řecká města v Malé Asii k odboji. Řekové zpočátku s Peršany žili v dobrých vztazích. Řečtí lékaři ošetřovali perské velmože, řečtí umělci pracovali na výzdobě perských chrámů a paláců, řečtí žoldnéři sloužili i v perské armádě. Také obchodníci měli prospěch z velké perské říše. Ale jak moc perského státu rostla a omezovala svobody řeckých obcí, narůstala nespokojenost. Peršané do čela měst dosazovali své příznivce a jakýkoliv odpor bezohledně potlačovali. Řekové si byli vědomi perské přesily, ale nakonec neviděli jinou možnost, jak se zbavit cizí tyranie.
Povstání řeckým městských států, které vypuklo roku 500 př. Kr. v Milétu, bylo zprvu úspěšné. Města vyhnala nebo pobila perské posádky a řecké vojsko dobylo i město Sardy. Brzy se však situace obrátila a ani pomoc Řeků z pevniny – ostatně opravdu velmi malá – na porážce už nic nemohla změnit. Na pomoc přišli jen Athéňané, a to s pouhými 26 loďmi. Povstání bylo poraženo, účast Athén si však Peršané vzali jako záminku k vyvolání války s pevninským Řeckem. Perský král Dáreios vyslal do řeckých obcí poselstva žádající vodu a půdu na důkaz poddanosti. Mnohde poslové uspěli. Ale například v Athénách je pobouření občané svrhli do propasti a ve Spartě je hodili do studně s lakonickou poznámkou, aby si nabrali vody i země, co hrdlo ráčí. Válka se stala nevyhnutelnou.
V roce 490 př. Kr. se početná perská vojska vylodila v Attice. Na marathónské pláni je očekávalo pod Miltiadovým velením 9 000 athénských hoplítů (těžkoodděnců) spolu s tisícovým sborem Platajských. Vojska Sparty a dalších spojenců nestačila dorazit včas. Perská porážka byla přesto drtivá. Padlo 6400 mužů oproti pouhým 192 řeckým bojovníkům. Zbytek vojska, otřeseného porážkou, se ve zmatku nalodil a vrátil zpět do Asie.
Ve chvíli vítězství si proslulý běžec Feidippidés svlékl zbroj a vydal se na cestu dlouhou 42 km, aby athénským spoluobčanům přinesl zprávu o výsledku bitvy. Legenda praví, že po vyčerpávajícím běhu vydechl na athénském náměstí “Zvítězli jsme!“ a zemřel. Na počest jeho i vítězů od Marathónu se dodnes běhá závod na stejnou vzdálenost, kterou musel tehdy překonat – maratonský běh.
Deset let po zdrcující porážce se perské vojsko v čele s novým králem Xerxem do Řecka vrátilo. Přicházelo tentokrát v neuvěřitelné síle. Rozhodující bitva se odehrála v soutěsce u Thermopyl, která otevírala cestu do středního Řecka. Bitva znamenala pro Řeky porážku. Tato bitva – i přes konečný neúspěch – má velký význam pro řecké sebevědomí. Vždyť nepočetné vojsko spartského krále Leonidase (čítalo 300 mužů) dokázalo po dva dny zadržovat obrovskou perskou přesilu a nebýt zrady, soutěsku by uhájilo. Díky zradě padli všichni do jednoho, ale dodnes se připomíná jejich památka jako jedna z největších událostí řeckých dějin.
Netrvalo dlouho a slavné Athény se ocitly v plamenech. Rozhodující bitva celé války však proběhla v zátoce u Salamíny. Peršané zde měli početní převahu, ale řecké lodě se ukázaly jako bojeschopnější. Během několika hodin bylo perské loďstvo rozdrceno a perský král, který na bitvu pohlížel z nedaleké hory, zděšeně uprchl domů do Persie.
Definitivní rozhodnutí celých řecko–perských válek přinesla, pro Řeky vítězná, bitva u Plataj. Řekové získali zpět ostrovy v Egejském moři, řecké osady v Malé Asii znovu povstaly a osvobodily se. Malé Řecko porazilo obrovskou perskou veleříši. Zachránilo tím nejen svou vlastní svobodu, ale i základy celé evropské civilizace. A v Řecku – v Makedonii – se o 150 let později narodí i Alexandr Makedonský – Veliký, který Perskou říši jednou zničí.