GPS 41.2453503N, 32.6930936E - Cinci hammami
Osmá z osmnácti tureckých památek UNESCO, město Safranbolu, bylo na tento seznam zařazeno už v roce 1994 a předběhlo tak významné památky, jako jsou Trója či Efez. Čím si to zasloužilo? Především kombinací polohy a architektury. Díky otevření ocelárny v nedalekém Karabüku začal význam Safranbolu upadat, takže se ho nedotkly urbanistické zásahy v padesátých letech 20. století.
Pokud vám jméno Safranbolu připomíná kuchyni či přísloví, jste na správné cestě. Město se totiž opravdu nazývá podle šafránu, velice vzácného a silného koření, které se v okolí pěstovalo a dodnes pěstuje. Mimochodem, mnozí z nás si jej také pěstují doma na zahrádce, ne ale jako koření. Jedná se totiž o velice oblíbené krokusy.
Osídlení města sahá hluboko do historie, pro nás je ale důležité až období, které začíná bezprostředně před ovládnutím této oblasti osmany a konči ve dvacátých letech 20. století. V té době totiž Safranbolu leží na hedvábné stezce a bohatne i obchodováním se vzácným šafránem. Je přirozenou zastávkou karavan na jejich putování. A prosperita města se promítá i do jeho rozvoje.
Historická část města má tři hlavní oblasti. Vnitřní město kolem tržiště má typickou osmanskou architekturu. Najdeme tu najdeme dřevěné domky a dílny řemeslníků, malá náměstíčka a úzké uličky. Stín tu vytváří víno či jiné popínavé rostliny, pečlivě vedené jako přirozená střecha průchodu. Podle stránek UNESCO se nazývá Çukur, ale pod tuto informaci bych se nerad podepsal. Mimo jiné proto, že tam také píší, že má trojúhelníkový půdorys, daný dvěma řekami. Nic podobného jsem v okolí nenašel, navíc centrum s Eski çarşı (Starý trh) leží na kopci.
Druhou důležitou částí města jsou kamenné domy nemuslimských obyvatel. Tady najdeme budovy ne nepodobné jejich vzorům v Evropě. Protože ale také patří k historickému centru města, nepřekvapí nás ani tady bizarní úzké křivolaké uličky. Blízkost, ale při tom oddělení obou čtvrtí nám ukazuje, jak bylo soužití obou komunit za Osmanské říše běžné.
Poslední zajímavou částí města jsou vinice. Na rozdíl od centra se jedná o jednotlivé domy uprostřed zahrad.
Necháme-li si s výběrem památek poradit místní radnicí, musíme na prvním místě uvést hostinec a lázně Cinci. Možná bychom měli přesněji napsat Cinciho han a hammam, protože je nechal vybudovat Cinci hodža (doslova hodža džinů) roku 1645. Historicky je to osoba hodně rozporuplná, ne nepodobná Potěmkinovi. Ale peněz měl dost a vybudoval opravdu dobrý han i hammam. Úmyslně zde používám turecké termíny – slovník sice přeloží han jako hostinec, ale asi přesnější by bylo zájezdní hostinec. A hammam nejsou lázně. Malá perlička na závěr: lidé hammamu říkají nový hammam, oficiální název je ale Cinci hammam – džinové, schovaní ve jméně, nejsou marným turistickým lákadlem. A funguje oboje dodnes. (omlouvám se za pět hammamů v posledních dvou větách, je to proti dobrým psacím mravům. Ale nedokázal jsem vymyslet, jak to obejít)
Především milovníci fotografování by neměli vynechat návštěvu Hıdırlık Tepesi. Nabízí podobnou vyhlídku na město jako jsou pohledy od Hradu nebo z Letné na Prahu. Jste ve městě, ale celé Safranbolu pod vámi leží jako na dlani. Tady také najdeme památky na začátky osídlování města a okolí Turky.
Další památky už spíše vyjmenujeme. Jako v každém starším tureckém městě je i tady zážitkem návštěva starého bazaru – Eski çarşı. Historická věž s hodinami také patří k povinné výbavě historických míst. Přidejme tedy muzeum v Domě guvernérů a nedalekou vesničku Yörük, Safranbolu v malém.
Nejdůležitější si necháme na konec. V Safranbolu nejsou tak důležité jednotlivé osmanské domy, ulice či mešity. Podobné můžeme najít i jinde. Tady je nejvzácnější celková atmosféra a kombinace architektury, lidí a tradice. Proto je město památkou UNESCO.
Jako místní recept jsme vybrali Safranbolu bükmesi.