GPS 39.4509406N, 31.5373786E
Největší z pěti anatolských “dřevěných” mešit, zapsaných na seznam UNESCO, je Ulu camii v Sivrihisaru. Na ploše téměř patnácti set čtverečních metrů podpírá strop šedesát sedm dřevěných sloupů. Uvědomíme-li si, že byla vybudována ve třináctém století, je její kapacita 2 500 věřících neuvěřitelná.
Historie Velké mešity – Ulu camii - v Sivrihisaru sahá až do roku 1232, kdy byl dokončen původní svatostánek. Od té doby prošla celá stavba několika zásadními rekonstrukcemi. První z nich proběhla už čtyřicet let po dokončení (1274). Ta dala mešitě současnou podobu. Nesmíme opomenout ani poslední velkou opravu, která probíhala mezi lety 2013 a 2015. Byla přípravou na zápis komplexu na předběžný seznam památek UNESCO v roce 2016.
Mešita má téměř obdélníkový půdorys se čtyřmi vchody, na každou světovou stranu jeden. Hlavní vstup do svatostánku je ze západu. Z druhé strany, tedy z východu, je vchod pro ženy a malý přístavek. Ten býval kdysi knihovnou. Dnes slouží jako dámská část mešity. Muslimové se totiž modlí odděleně, aby muže přítomnost žen nevyrušovala od soustředění k Bohu.
V hlavním prostoru svatostánku najdeme to, co mešitu přivedlo na seznam památek UNESCO – dřevěné sloupy a výzdobu modlitebny. Strop podpírá 67 dřevěných sloupů z jalovce nebo borovice. Devatenáct z nich stojí na byzantských mramorových paticích, ale bohužel jen šest sloupů je původních a jen na čtyřech je ještě zachováno původní nádherné zdobení. Přesto je interiér naprosto unikátní.
Zajímavá je i “lucerna” ve stropě. V podstatě se jedná o místo, kde je ve střeše otvor, který propouští do místnosti denní světlo. Slouží i k odvětrání celého prostoru. Aby dovnitř nelétaly mouchy, dávala se okolo lucerny pštrosí vejce.
Mešita ale není výjimečná jen svými sloupy. Stejnou pozornost zaslouží i vyřezávaná kazatelna – minbar. Upoutá na první pohled svojí nádhernou výzdobou. Je nepochopitelné, že na ní nebyl použit ani jeden hřebík, vše je pouze dřevěné. Zachovala se ve vynikajícím stavu neuvěřitelných téměř osm století. Vděčí za to použitému velice kvalitnímu ořechovému dřevu a samozřejmě i svému tvůrci Hasanu ibn Mehmedovi. Nebyla však tvořena pro tento svatostánek, původně stála v mešitě Kılıç Masjid, která byla zbourána roku 1924.
Každá mešita má samozřejmě i svůj mirháb. Ten zdejší je sádrový a současnou podobu získal při rekonstrukci v roce 1440. Ač nábožensky jedno z nejdůležitějších míst modlitebny, není ničím mimořádný – což ale neznamená, že není hezký.
Severní zeď mešity nemá žádná okna. Proto byl prostor za ní (samozřejmě vně budovy) ve dvacátých letech dvacátého století nabídnut kupcům k vybudování malých krámků. Ty zde stály až do zahájení poslední rekonstrukce v roce 2013. Před jejím zahájením stát vše vykoupil. Prostranství pak město upravilo na malý park tak, aby měl svatostánek okolí, odpovídající významu stavby.
Sama rekonstrukce byla opravdu důkladná. Tašková a částečně olověná střecha ze třicátých let dvacátého století byla odstraněna a nahrazena měděnou. Minaret byl očištěn od omítky z roku 1959 a dostal zpět svůj cihlový vzhled. Vyměněna byla i podlaha. Bohužel ale byly zároveň odstraněny ručně vázané koberce, které dávaly mešitě velice osobitou atmosféru. Dnes je podlaha pokryta plynulým rudým jednolitým kobercem, který však pocitu vzácné památky spíše škodí.
Pokud bychom měli říci, proč navštívit právě Ulu camii v Sihrihisaru, určitě bychom na prvním místě upozornili na její velikost a hned na to na kazatelnu neboli minbar. Příjemná je i její blízkost Ankary. Z pěti mešit na seznamu UNESCO dokážeme při návštěvě hlavního města Turecka za jeden den navštívit hned tři – Afyonkarahısar, Ankaru a právě Sivrihisar.
Jako poslední důvod budu citovat ze stránky, kde jsem čerpal mnoho informací (Velká mešita Sivrihisar Světové dědictví UNESCO - obec Sivrihisar ): tato mešita naplňuje oba významy slova ulu. Turecky totiž ulu znamená nádherný, skvostný, zároveň pak spojení Ulu camii znamená Velká mešita.