Čaj dnes patří k turecké kultuře naprosto neodmyslitelně. I když tradice jeho pití sahá hluboko do historie, čajovou velmocí se Turecko stalo až po 1. světové válce, tedy po rozpadu Osmanské říše. Tehdy totiž ztratila země levné zdroje kávy a bylo třeba hledat náhradu. Čaj se ukázal ideální variantou, takže dnes je Turecko světovou jedničkou ve spotřebě čaje na osobu a je v top 5 světových vývozcích čaje.
V dnešním Turecku je čaj více než běžnou součástí běžného života. Podává se v typických skleničkách ve tvaru tulipánového květu, horký a s možností hodně jej osladit. Je běžnou součástí obchodních jednání na všech úrovních – můžete jej dostat stejně tak na poradě vrcholových managementů jako u obchodníka se suvenýry. Po tržišti často pobíhají chlapci s typickými měděnými tácy, plnými čerstvého čaje. Ten nabízí třeba právě smlouvajícím obchodníkům pro jejich klienty.
Historie pití čaje v Turecku sahá až do pátého století, kdy se do Malé Asie dostal po Hedvábné stezce z Číny. Tou dobou se začal používat jako léčivá bylinka. O sto let později už se začíná používat jako běžný nápoj, stále je ale závislý na importu. Tento stav trvá až do počátků rozpadu osmanské říše.
Na konci 19. století přicházejí Turci o nadvládu nad kávovými plantážemi v Jemenu, což z kávy dělá drahý dovozní luxus. Proto hledá vláda jiné řešení. Samozřejmě se nabízí čaj, který se tou dobou už pěstuje v Gruzii. První pokusy o jeho výsadbu v samotném srdci říše, u města Bursa, nebyl příliš úspěšný. Tamní klima je pro tuto plodinu velice nepříznivé.
Po první světové válce, ještě přesněji po Turecké válce za nezávislost, jsou určeny hranice moderního Turecka. I nová vláda Turecké republiky hledala vhodné řešení čajové otázky. A našla ho velice rychle a rozumně. Východní černomořské pobřeží má podmínky velice podobné těm gruzínským. Proto vyslala už roku 1924, tedy rok po ukončení Války za nezávislost, do této oblasti Zihni Derina.
Význam tohoto agronoma pro turecký čaj a jihovýchodní pobřeží Černého moře je srovnatelný s významem rodiny Baťů pro české obuvnictví a Zlínský kraj. Do chudé a hospodářsky zaostalé části Turecka přinesl zdroj obživy. Využil místní ideální podmínky – stále počasí a dostatečné množství vláhy a začal zde pěstovat čaj. Učil místní zemědělce vše, co je pro zdárnou úrodu i další zpracování potřeba. Dnes je tato oblast největším producentem čaje v Turecku, sídlí zde společnost Çaykur, největší výrobce čaje v zemi. V Rize, centru oblasti najdeme i muzeum čaje.
Přes všechny tyto superlativy je Rize a okolí velice zajímavá oblast i turisticky. Není totiž příliš vyhledávaná, což platí obecně o celém černomořském pobřeží. Díky čaji je ale relativně dobře dostupná. Pro jeho dopravu byla vybudovaná velice dobrá infrastruktura.
A nejlepší si necháme na konec. V poslední době společnost Çaykur vsadila na ekologii, takže už dnes je drtivá většina její produkce pěstována bez chemických hnojiv a v souladu s přírodou. V polovině dvacátých let by měla být takto pěstována její kompletní produkce.
Máte-li tedy chuť nějaký dobrý pravý turecký čaj ochutnat, samozřejmě můžete. Návod na jeho přípravu je samozřejmě v receptech a vychází z receptu z nejpovolanějších. Oficiální stránky Çaykuru přece nemohou mít špatné informace. Takže dobrou chuť.